Kamarád taky rád....

21. dubna 2012 v 23:35 | Bonnie Paranoid
Omlouvám se za chyby, vymyšleno večer před spaním, takže to ani nemusí dávat smysl.....kdyžtak do komentářů když najdete chybu a já to opravím, OK? :)

Seděla jsem vedle Michala, mého snad jediného doopravdového kamaráda, který nemá v úmyslu tě za pár dní zradit, a pokukovala po Kamilovi - ten byl zase snad nejoblíbenější kluk na škole a (čirou náhodou) mě něčím hrozně přitahoval. Možná svou pověstí, vzhledem - ať to bylo cokoliv, bylo to silné a já se s tím Michalovi svěřovala den co den. Vždycky mi poradil, nebo mě alespoň nějak podpořil. To on mě taky dokopal k tomu, co teď hodlám udělat - začnu mu nějak dávat najevo, že se mi líbí. Ono to sice zní úplně jednoduše, ale dát najevo klukovi, který má pořád okolo sebe nějaké lidi, nejčastěji plno holek, že se ti líbí, to je jednoduše šílené. Ale i tak jsem se zvedla ze židle, popadla zmuchlaný papír, co se válel na lavici, a zahrála to tak, že ho "jdu vyhodit". Přitom jsem koukala Kamilovi do očí tak dlouho, dokud se na mě taky nekoukl. Neuhnul očima, tak jsem se usmála. Taky se usmál a ještě na mě mrkl. Rychle jsem hodila papír do koše a celá šťastná se vracela k lavici, kde seděl Michal.
,,Šlo to dobře." řekla jsem potichu jeho směrem. ,,Mrknul na mě."
,,Líbíš se mu." pokrčil rameny Michal. Připadal mi nesvůj, jako by udělal něco, čeho by měl litovat. ,,Kouká na tebe jako myslivec na bažanta."
Zasmála jsem se. ,,Jak kouká myslivec na bažanta?" Nechápala jsem ten pojem. No, možná trošku, ale stejně mi to nedávalo žádný smysl.
,,Jako na svou kořist." zvedl ke mě své tmavě hnědé oči. Musela jsem uhnout. Sice úplně bez příčiny, ale pohled do nich mě bolel.
Bylo to rychlé. Ještě párkrát si všimnul mých pohledů a přišel ke mě s tím, že v pátek bude u něj "party bez rodičů", jestli nechci přijít. Radostně jsem jeho pozvání přijala. V pátek jsem se připravovala jako nikdy. Jak fyzicky, tak psychicky. U mytí vlasů, fénování, žehlení, malování, oblíkání, byl Michal se mnou. Radil mi nebo jen tak koukal. A mě i to koukání pomohlo. Když jsem si oblíkala mikinu a on na mě koukal těma svýma velikýma očima, které byly ohraničené černými vlasy a spolu s nimi kontrastovaly s bledou pletí, trošku jsem zalitovala, že nikdy nebudu mít na někoho takového, jako je on. Jen na chviličku, nevím, proč mě zrovna tohle napadlo.
Kamil mě uvítal doslova s otevřenou náručí. Blonďaté vlasy, modré oči, šedá kostkovaná košile a černé úzké džíny se k sobě tak krásně hodily. Věnoval se jen mě a žádné jiné (a že nás tu bylo požehnaně). Smáli jsme se, pili jsme, tancovali...líbali se. Potom mě vzal s sebou nahoru do pokoje. Nechali jsme všechen hluk za námi. Do pokoje byla jen slabě slyšet hudba, která dole hrála.
,,Líbíš se mi už strašně dlouho a nikdy jsem ti to nedokázal říct." začal.
,,Ty mě-" zarazila jsem se a bylo to správné, protože jsem měla za chvilinku už jeho jazyk v mém krku. Přeháním, ano. Líbilo se mi to. Vděčně jsem polibky oplácela, byla jsem jako kočka, kterou pořád krmí suchými granulemi ale hned, jak jí někdo dá konzervu, zbaští jí celou a ještě líbá páníčkovi nohy. Líbal mě čím dál tím níž. Sjel po krku, kde zůstal dost dlouho na to, abych si uvědomila, že to vážně umí. Přejížděla jsem mu nehtem po zádech, hladila ho na zátylku a všude tam, kam jsem měla přístup. Rychle mi svléknul tričko a já přitom měla možnost začít rozepínat knoflíčky jeho košile, pod kterými se skrývala nahá, krásně trénovaná hruď. Mezitím jsem se jen tak líbali, pusu na pusu. Začal mi svlíkat kalhoty a mě se před očima vybavil obrázek Michala sedícího na mé posteli, s tím bolestným, smířeným a odhodlaným výrazem ve tváři. A najednou mi nepřišlo to, co dělám, zas až tak správné, dobré a krásné, jak se mi předtím zdálo. Vždyť ten kluk donedávna ani nevěděl, že existuju, a teď se mnou chce spát?! A já s tím souhlasím?! Asi ani nezpozoroval, že jsem se zarazila, dál se snažil vyvlíknout mě z červených, úzkých kalhot, až se mu to nakonec podařilo. Začal si svlíkat své kalhoty a-
,,Kamile, přestaň." Nic, jen na mě kouknul pohledem To si děláš srandu? ,,Přestaň, já-"
,,Vždyť to chceš!" koukl na mé nahé tělo. Byla jsem tu jen v krajkových tangách, styděla jsem se sama za sebe. ,,Ty sis začala, tak nedělej fóry!" Nejen, že mi to teď nebylo příjemné. Ten kluk se mi hnusil.
,,Přestaň!" zakřičela jsem. NIc, dál se snažil hladit mě, ikdyž teď to bylo spíš surové. ,,Pusť mě, ty nadržený prase!" kopla jsem jednou nohou do jeho rozkroku a povedlo se. Rychle jsem se chopila šance, vyskočila z postele, natáhla na sebe tričko, podprsenku nastrkala do kabelky a nasoukala se do úzkých kalhot. Už neměl energii na to se zvednout a dohonit mě, vzhledem k tomu, že já jsem dost rychlá. Když jsem přišla dolu, všichni na mě zírali. Možná to byl jen můj pocit, ale myslím, že to spíš byla pravda. A tak jsem rychle vypadla.
Cítila jsem se hrozně. Byla jsem ponížená. Hrozně moc ponížená. Jemu vůbec nešlo o mě. Jemu šlo jen o jedno a to málem dostal. Jak jsem mohla být tak hloupá? Toulala jsem se tmavými ulicemi. Byla mi zima, mikinu jsem nechala tam, ale nehodlala jsem se pro ní vrátit. Nevím, jestli se po tomhle ještě dokážu Michalovi podívat do očí. Jenže mě nenapadlo nic jiného, než mu zavolat. Já vím. Teď v noci. Po tom, co jsem udělala. Jenže mě už nezáleželo na nikom jiném. Chtěla jsem zase poslouchat to jeho: Neboj, každá noční můra má svůj konec... Ze zamyšlení mě vytrhl jeho hlas.
,,Terko?" Byl chraplavý, ale přesto zřetelný a zvučný.
,,Michale, já....budím tě?"
,,Ne, píšu."
,,A....můžeš přijít?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že může. Žije s mámou, kerá je věčně někde pryč. A když už je doma, tak se natuty nezajímá o svého syna.
,,Můžu...kam? Co se stalo?"
,,K vám před dům. Přijdu tam, mám to blíž, než k nám..." hlas se mi zdráhal, zadržovala jsem slzy. Nebudu brečet kvůli někomu, jako je Kamil. S hrůzou jsem si uvědomila, že to je spíš kvůli Michalovi.
,,Už jdu."
,,Michale?"
,,No?"
,,Nic." vzdychla jsem a vydala se k jejich domu. Ulice v téhle čtvrti nebyly kdovíjak živé, psíš naopak. Všude tma, zima, opuštěná místa...rozklepaná zimou, strachem, smutkem, šokem a bůh ví čím ještě, jsem došla před krásný rodiný dům, kde bydlel jen Michal s mamkou a děvadesátiletou babičkou. Neviděla jsem ho hned, ale cítila jsem jeho přítomnost. Až když se na druhé straně ulice rozsvítil mobil, poznala jsem ho. Rozběhla jsem se k němu a hned po nárazu ho pevně objala, jako on mě. On věděl, jaký Kamil je. Varoval mě a já si z toho nic nevzala. Z jeho pohledů a ze všeho jsem si teď odvodila to, co jsem poznala tváří v tvář Kamilovi. ,,Miluju tě." natáhla jsem se k jeho rtům pro malý, nevinný polibek.
,,Doufal jsem, že to řekneš."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu! :D

.....

Komentáře

1 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 21. dubna 2012 v 23:45 | Reagovat

už na úplným začátku sem doufala že to takhle skončí...
a při poslouchání Amy Lee to bylo ještě dokonalejší.. neskonale se ta písnička k tomu chodí.. :)
krásně píšeš... to se musí nechat..

2 Disarm Disarm | Web | 21. dubna 2012 v 23:54 | Reagovat

no tak nevim co ti na tohle napsat je to nádherné a zároven až trošku děsivé....

3 d-r-e-a-m-z-i d-r-e-a-m-z-i | Web | 22. dubna 2012 v 8:40 | Reagovat

Do toho článku jsem se uplně začetla jako na konci světa ! Michalovi bych asi už taky nikdy nekoukla do očí ... Máš štestí že máš pravého milujícího kamaráda Kamila ;)

4 Martin Martin | Web | 22. dubna 2012 v 12:35 | Reagovat

Líbilo se mi zakončení i děj, píšeš pěkně :)
Trochu se mi ztrácely řádky, ale to je jen moje neschopnost číst :D

5 Lily BleedForYou Lily BleedForYou | Web | 28. dubna 2012 v 23:29 | Reagovat

užasné jako vždycky... ten konec AAA :DD <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama