Něco za něco - 7. kapitola

25. prosince 2011 v 22:47 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
C.Č.

Zastavili jsme před nemocnicí. Už jsem měla pocit, jako bych šla domů, bylo to tu pro mě tak známé. Sundali jsme helmy a slezli z motorky. Honza po mě nejistě koukal. Nejspíš ani nevěděl, jestli chce vidět svého dřívějšího nejlepšího přítele napojeného na přístrojích, ležícího na nemocniční posteli. Chytila jsem ho za ruku. Vlastně jsem o neudělala kvůli němu, spíš kvůli sobě. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak vůbec tahle nemocnice vypadá. Chodila jsem sem jenom když jsem měla angínu, nebo jinou dětskou nemoc, maximálně na očkování nebo kontrolu. Teď, když jsem chodila za Michalem, spěchala jsem. Jenže dneska jsem měla čas rozhlížet se, Honza šel pomalu a váhavě.
Chodník, který vedl k hlavnímu vchodu, byl ze starých dlaždic, lemovaný nízkými růžovými keři. Schody, ze stejných dlaždic jako chodník, byly teď zasněžené těžkým, mokrým sněhem, který se zanášel až dovnitř. Kupodivu, nikdo tu nenadával, že nemáme návleky, nejspíš proto, že tu žádné návleky ani nebyly. Prošli jsme přízemí až ke schodům, pomalu vyšli do druhého patra, zabočili doprava. Našli jsme jeho pokoj, jeho číslo, jeho dveře. Spíš já jsem Honzu k tomu pokoji zavedla, ani už jsem to neoznávala podle čísla. Věděla jsem, že je uvnitř. Stiskla jsem Honzovu ruku. Kouknul na mě, jako předtím, když jsme byli ještě venku. Potom mě objal. Cítila jsem z jeho sevření strach. Klepal se. Když mě pustil, jednou rukou jsem ho držela a druhou otevřela dveře.
Překvapilo mě, že tu není sám. Vedle něj ležel ještě někdo. Byl otočený zády, nebylo mu vidět do obličeje. Taky byl na přístrojích. Nevím, co s ním bylo, ale nevypadal moc dobře. To ani Michal ne. MICHAL. Pořád vypadal tak smutně, jako včera. Smutně. Pro něj by se dalo najít tolik označení - ale tohle vystihovalo snad všechno. Všechno, co bych vymyslela by bylo smutné. Honzovi se klepala ruka, tiskla jsem si jí k noze čím dál tím pevněji. Nic se nezměnilo. Co jsem čekala? Pomalu jsem přestávala doufat. Je v bezvědomí už skoro týden. Musel by to být zázrak. Pak jsem si vybavila slova toho pána: ,,Musíš doufat. Neztratit naději...." Přitom jsem si vzpoměla i na to, že se u toho usmíval. On sice žije na ulici, ale pořád je šťastný. Mohla bych taky být šťastná? Může se Michal ještě vzbudit? Co když ne? Budu do konce života smutná? Uvidím ho vůbec ještě někdy, jak se usmívá a dělá radost lidem okolo sebe? Chtěla jsem mu toho tolik říct.
,,Michale." sedla jsem si zase na kraj postele, tak jako včera a předevčírem, předpředevčírem..... Pohladila jsem ho po hřbetu paže. ,,Prosím, vrať se. Chybíš nám." Zase jsem měla v očích slzy. Všechny padaly na bílé, nemocniční povlečení. ,,Víš, co jsme všechno spolu plánovali? Kariéru s kapelou. S kapelou, kterou jsme neměli. Velkou oslavu osmnáctin. Společnou, v klubu. Tolik jsme si toho vysnili..... nechceš to zahodit, že ne? Vždycky jsme snili o tom, že budeme mít rodinu. Pamatuješ? Já ženicha, ty nevěstu. Oba jsme chtěli děti. Víš, kdo jsem chtěla, aby byl táta mých dětí? Víš, o kom jsem snila?"
Kousla jsem se do rtu. Pořád byl tak bez života.... Našla jsem jeho ruku a propletla naše prsty.
,,O tobě."
Přístroje pořád pravidelně pípaly. Moje slzy také padaly pravidelně, jen o něco pomaleji, než přístroje. Stékaly mi z tváří dlouho. Otočila jsem se na Honzu. Oči měl zarudlé, opuchlé od pláče. Nikdy přede mnou nebrečel. Dřív to patřilo mezi naše zásady. Pak, když už bychom to možná překousli, jsme se tolik nevídali, nebylo proč před tím druhým brečet. A teď....
,,Slyší tě." otřel si slzy z obličeje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 John%) John%) | 25. prosince 2011 v 23:18 | Reagovat

Baruš, tahle povídka se mi líbí snad nejvíc ze všech, co tu máš nebo co jsi měla na minulym blogu. Sice mám mokrý oči, ale mám bezvadný pocit na srdci. Je vidět, že to emotivně dost prožíváš. Fakt, pěkně napsaný a krásně použitý slova. Dáš tam, co chceš a nerozmýšlíš se nad tím dvě hodiny. Co dodat? Těším se na další díl. %*♥

2 Lily BleedForYou Lily BleedForYou | Web | 27. prosince 2011 v 1:40 | Reagovat

užasná povídka... zítra budu ve čtení pokračovat dneska už to netihnu promin..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama