Něco za něco - 3.kapitola

17. prosince 2011 v 23:22 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Doma mě přivítalo tíživé ticho. Jak jinak, všichni jsou pryč. Starší brácha je určitě venku s kamarády, máma na "pracovním večírku" a táta v práci. Takhle to chodilo denně, byla jsem na to zvyklá, ale teď mě to rozesmutnilo ještě víc. Všichni ví, že je Michal v nemocnici, jestli mě teda poslouchali, když jsem to "jen tak prohodila" u snídaně. Neříkala jsem, jak je to vážné, stejně to ani jednoho z nich nezajímá. Nezajímá je, že možná pžijdu o nejlepšího kamaráda. O kluka, kvůli kterému jsem žila a který žil kvůli mě. O kluka, který mi pomohl vždycky, když jsem to potřebovala, tak jako mnoho dalším lidem. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Teď mu zbyde jenom máma.... nebo zůstane jeho máma sama.
Obličej jsem měla celý umáčený, bolela mě hlava a byla mi nepříjemná zima, ale to jsem kupodivu vůbec nevnímala. Zalezla jsem si v džínách a tričku, neumytá a mokrá, do postele. Usnula jsem za chviličku.

Běžel ke mě, oči mu zářily radostí. Snažila jsem se běžet taky, ale nemohla jsem nohy odlepit od země. Vztekala jsem se, chtěla jsem u něj být co nejdřív.... přišel ke mě a podal mi ruku, chtěl, abych s ním někam šla. Natáhla jsem jí k němu, ale on jakoby jí neviděl. Sklopil hlavu a šel zklamaně zpátky. Pak se tu najednou objevil kluk, ve kterém jsem po chvíli poznala Štěpána od nás ze třídy. Líbil se mi. DŘÍV.... Najednou jsem se mohla rozběhout. Koukala jsem za Michalem. Už byl daleko. Místo toho jsem se chytila Štěpána... Křečovitě mě svíral v náručí a já toho měla až po krk. ,Nech mě!' křičela jsem, ale nenechal mě. Michal už mě neslyšel, byl moc daleko. A potom začala hrát písnička od My chemical romance, pomalá a smutná, ale hlasitá....
Otevřela jsem oči. Byl to jen sen. Uf. Byl to jen sen. BYL TO JEN SEN! Pořád jsem si to opakovala. Probudil mě budík, ta pomalá písnička od MCR. Vyskočila jsem na nohy a došourala se do kuchyně. Dneska jsem ani neměla náladu na nějaké upravování. Hodně mi na MÉM vzhledu záleželo, ale teď mi to bylo úplně jedno.

Ve škole jsem vůbec nevnímala, co se děje. Pořád jsem myslela na Michala. Jak dlouho je v kómatu? Čtyři dni....

Do nemocnice jsem za ním jela až k večeru. Ležel tam, tak jako když jsem včera odcházela. Tak bez života, jak loutka, se kterou už nikdo nechce hrát. Zase jsem se k němu posadila. Vduchu jsem ho prosila, aby se vrátil. Doufala jsem, že se probudí, že mě obejme, že spolu půjdeme zase někam do kavárny a budeme si navzájem vyprávět, co se děje u nás v rodině....a co nás trápí. Tyhle starosti najednou byly méněcenné.
Skláněla jsem se nad ním. Moje slzy padaly na jeho obličej. Někde se píše, že slzy, ktré jsou od srdce léčí.... Jenže ty moje ne.
Loučila jsem se s ním, ikdyž on mě nevnímal. To bylo úplně nejhorší - mohla bych mu klidně useknout ruku, ale on by na to stejně nepřišel. Byl skoro jako mrtvý. Jaký je mezitím rozdíl? Že teď ti ještě bije srdce?
Prosím, Michale, vrať se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alex^^ Alex^^ | Web | 18. prosince 2011 v 9:00 | Reagovat

Dobře píšeš . Je to krásný :)

2 Anný Donůtková Anný Donůtková | E-mail | Web | 18. prosince 2011 v 19:09 | Reagovat

Nad těma tvýma povídkama někdy vylítnou sami od sebe i slzy. Píšeš krásný povídky! =)

3 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 18. prosince 2011 v 22:46 | Reagovat

ach.. dokonalost sama..

4 Lily BleedForYou Lily BleedForYou | Web | 23. prosince 2011 v 23:29 | Reagovat

hustí... zítra dočtu zbytek ted musím jít uklízet :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama