Něco za něco - 2.kapitola

16. prosince 2011 v 22:44 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Cestu zpátky jsem prodlužovala jak jen to šlo. Nechtěla jsem se vracet do prázdného domu. Byla mi sice zima, ale přesto jsem venku byla radši. Rozhlížela jsem se, kam se usadit. Všechny lavičky byly hrozně prázdné, chtěla jsem být víc mezi lidmi. Když jsem potom ale přišla k dalšímu parku, skoro na každé z nih někdo byl. Rychle jsem si otírala slzy, aby mě nikdo neviděl. Potom jsem se bez rozhodování posadila ke staršímu, šedivému pánovi. Vypadal trošku jako bezdomovec, ale tím jsem si jistá opravdu nebyla. Kouknul na mě, jako by se divil. Že si sednu vedle něj na lavičku? Blbost. Pořád jsem myslela na Michala, bylo mi jedno, kde a s kým sedím. Co když už mu nestihnu říct, co jsem chtěla? Pořád mi nedocházelo, co to znamená, slova v mé hlavě plynula, ale já nad nimi nedokázala přemýšlet. Po tváři mi stekla další slza, a za ní ještě pár dalších. Nestihla jsem je utřít kapesníčkem. Pán na mě koukal ještě udiveněji, než předtím. Udiveně a starostlivě.....
,,Není ti něco?" zeptal se.
,,Ne...." polkla jsem. ,,Ikdyž vlastně jo....Ne, není."
,,Jak to mám pochopit?" zavrtěl šedivou hlavou. Vypadal vystrašeně a mile. Najednou jsem měla chuť se někomu vyzpovídat. Nikomu jsem ještě o Michalovi nevyprávěla.... Ne, přece tu nebudu popisovat něco takového cizímu člověku.
,,Že si děláte starost..." vzdychla jsem a po pár okamžicích začala vyprávět celý náš příběh. Nevím, na jak dlouho to bylo. Na hodně dlouho.
,,Neboj. Vrátí se." Nevěděla jsem, co tím myslel. Chtěl mi pomoct. Čišela z něj dobrota. Tak, jako z Michala.
Klepaly se mi rty. ,,A..." bála jsem se zeptat. ,,Proč jste tu vy?"
,,Protože tady bydlím."
,,Tady?"
,,Na ulici..." Začal mi povídat o jeho manželce, které ho obrala o všechno, co kdy měl. Ona byla dřív chudá a on bohatý, teď je to naopak. Povídal mi o jeho dítěti, o klukovi, kterého viděl naposledy jako pětiletého kluka před deseti lety.
,,Tak dlouho jste bez domova?" ptala jsem se, trochu drze a zvědavě.
,,Ne. Pak jsem ještě pár let měl svůj majetek, dům a auto...když jsme se rozvedli, najednou všechno patřilo jí. Pak jsem ještě pár let chodil do práce a chytil se všude možně, jen abych nemusel žít takhle. Bohužel. Tohle je moje druhá zima, co jsem tady."
,,Musel jste být starý oproti vaší manželce, ne?" neodpustila jsem si tu otázku.
,,Ano, to jsem....Možná proto mě pak už nechtěla. Spíš mě nikdy nechtěla proto, že by jí na mě záleželo...ale kvůli penězům." vzdychl a natáhl si bundu až ke konečkům prstů. Kupodivu, připadalo mi, že se někde myje, protože nesmrděl tak, jako většina lidí, kteří by se nemyli hodně dlouho.
Ptala jsem se ho, jestli chodí do práce. Nechodí. Nikde ho nechtějí vzít. Dala jsem mu pár korun na potravu, rozloučila se s ním a odešla k autobusové zastávce. Ani jsem nemusela dlouho čekat, v tomhle mi štěstí přálo.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alex^^ Alex^^ | Web | 17. prosince 2011 v 10:18 | Reagovat

Vsechny tvoje povídky jsou úzasný! )).

2 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 17. prosince 2011 v 11:16 | Reagovat

hej, dokonalý...
ta 1. kapitola byla taková smutná, ale stejně dost dobrá.. :)

3 ...€L!śK@...:)* ...€L!śK@...:)* | Web | 17. prosince 2011 v 21:30 | Reagovat

to je úžasný :) máš talent na psaní :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama