Něco za něco - 1. kapitola

16. prosince 2011 v 20:02 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Samozřejmě, že budu v těch dvou povídkách ještě pokračovat. Jen mě něco napadlo a mám chuť na takovouhle povídku. Líbí se mi ten nápad, takže......
ENJOY. :)

Šla jsem po dlouhé nemocniční chodbě. Připadala mi nekonečná. Moje boty tiše dopadaly na zem, zase ze odlepovaly a tak pořád dokola. Bylo tu tíživé ticho. Všichni byli zalezlí ve svých pokojích, jak by taky ne. Těžko by se tu probíhali, křičeli a smáli se. To by byl nejspíš zázrak.
Konečně jsem stála před bílými dveřmi se správným číslem. Myslím, že jsou všechny dveře úplně stejné, poznala bych je i bez čísla hned napoprvé. Zvedla jsem třesoucí se ruku a otevřela je. Uviděla jsem ho už v prvním okamžiku, ležel nejblíž ke dveřím. Stejně tu byl sám. V rukou měl zapíchané všelijaké jehly, na které byly napojeny kabely, vedle postele bylo tolik přístrojů...udržovaly ho naživu. Černé vlasy postrádaly to "rebelství", jaké měli dřív, oči už dávno nebyly enegrické. Byly zavřené. Te pohled mě děsil. Přestože mi byl pořád nejbližší, připadal mi tak cizí... Vždycky rozveseloval ty, co měli špatnou náladu, rozdával úsměvy a dobro.
Svýma roztřesenýma rukama jsem ho chytla za tu její. Byla úplně ledová. Koukla jsem znovu na jeho tvář. Posadila jsem se na krajíček postele a taky zavřela oči.
Před očima se mi začaly promítat naše společné zážitky jako film. Hráli jsme si spolu na písku a hádali se o lopatku, protože jedna byla lepší než ta druhá. Šli jsme spolu poprvé do školky, oba jsme brečeli, ale maminky nás utěšovali tím, že tu máme přeci kamaráda. Já jeho a on mě. Šly jsme společně na základku. Pomáhali jsme si se zapomenutými úkoly, při testech a zkoušení, společně jsme se učili na kytaru, nejdřív na normální a potom i na elektrickou. Naše hudba byl náš život. Vždycky jsme byli jen kamarádi, až na školním plese, když jsme v devítce vystupovali, jsem si uvědomila, že to, co k němu cítím, je trošku víc než kamarádství. Od té doby uplynulo šest měsíců. Neřekla jsem mu to. Stejně by mě nechtěl, žije v tom svém světe hudby, kamarádském světě....Nežije. Žil. Teď za něj žijou přístroje, které pořád pípají ve stejném rytmu.
Otevřela jsem oči a nechala volně stéct pár slz. Havaroval v autě se svojí tetou. Asi se hádali a teta nabourala. Ona byla hned na místě mrtvá, airbag jí zlomil vaz.
,,Michale?" svírala jsem jeho ruku. ,,Chci, abys věděl....."
Ticho. Nedokázala jsem to říct, když jsem věděla, že mě nevnímá. Pustila jsem ho a rozplakala se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 The Candies. The Candies. | Web | 16. prosince 2011 v 21:25 | Reagovat

Krásně napsané. Jiank jak si celý týden vede ve škole ?

2 Kecka Kecka | Web | 16. prosince 2011 v 21:59 | Reagovat

Hezká povídka :).

3 Kecka Kecka | Web | 16. prosince 2011 v 21:59 | Reagovat

To záhlaví je krásné.. <3 :)

4 Anný Donůtková Anný Donůtková | Web | 1. ledna 2012 v 23:20 | Reagovat

Zajímalo by mě, jak se ta slečna jmenuje :)

5 Sára Slovalss Sára Slovalss | 15. března 2014 v 8:00 | Reagovat

Krásná a dojemná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama