Prosinec 2011

Lily BleedForYou

30. prosince 2011 v 23:58 | Bonnie Paranoid |  Czech Scene kids

1.) Co se ti nejvíc líbí na scene stylu?
ani nevím možná ty barvy, možná ta svoboda, možná to že přesto že vyznáváš nějaký styl mužeš být originální

2.) Jak ses ke scene stylu dostal/a?
Jako hodně lidí, přes emo prostě jsem byla emo a pak jsem našla obrázky "barevných emo kids" začala se o ně víc zajímat a dopadlo to tak jak to dopadlo ale k tomu abych byla scene mám ještě hodně daleko

3.) Co posloucháš?
hudbu od každého stylu hudby něco.. ae tak nejvíc v podlední době asi FicTive Marry, Koblížky, Charlie Straight

4.) Jak by vypadaly tvé vlasy nepřebarvené a nevyžehlené?
  • takové jaké je mám ted, jenom by tam chybělo to spodní zesvětlení
  • takže tmavě hnědě a celkem rovné

5.) Kolik barev jsi měl/a na hlavě?
4, zatím

6.) Manic panic/ directions? Barvíš se s nima? Která ti přijde lepší?
No nejčastěji krepovým papírem, a sesvětlovačem ale k těmdle se snad brzo dostanu.. :))

7.) Tvůj nejoblíbenější doplněk?
náramky.. velké množství barevných náramku

8.) Tvoje nejoblíbenější značka oblečení?
no moc ve značkovém nenakupuju(nakupujou tam všichni), ale když už tak F&F nebo NewYorker

9.) Máš piercing nebo tetování? Když ne, chtěla by sis ho někam nechat udělat?
tetování prupiskou na zápěstí a ruzně hvězdičky po těle jinak nemám nic ae chtěla bych tetování na záda (množství hvězdiček) a piercing do pupíku a obočí...

10.) Kouříš, piješ alkohol, jíš maso?
nekouřím, pít... minimálně, a maso jím jenom kuřecí řízky.. ale v budoucnu budu vegetariánka.

11.) Indie scene, nebo klasický scene styl? Co je podle tebe hezčí?
možná mutace těhle dvou stylu

12.) Nejoblíbenější barva...?
zelená a červná

13.) Tvá oblíbená scene queen?
  • nemám.. ne že by se mi žádná nelíbila ale ja tak poberu od každého trochu :DD

+

14.) Kolik ti bylo, když jsi byla emo?
  • 11-12
  • vlastně i 13

    MÁM TECHNICKÝ PROBLÉM S FOTKAMA, KDYŽ JE DÁM DO ČLÁNKU A CHCI JE ZVEŘEJNIT, NAPÍŠE SE MI TU, ŽE TEXT ČLÁNKU NESMÍ BÝT PRÁZDNÝ, NEBO CO. TAKŽE KOUKNĚTE NA FOTKY NA FEJSU NEBO NA BLOGU. !!
    KOMENTÁŘE, PROSÍM. ;) JAK SE VÁM LÍBÍ MOJE OTÁZKY, CO BYSTE JEŠTĚ CHTĚLI VĚDĚT O JINÝCH SCENE KIDS?
    JAK SE VÁM LÍBÍ LILY? :)




Možná, že kdybychom chtěli.....

30. prosince 2011 v 23:13 | Bonnie Paranoid
Klikni na "Celý článek", jestli tě zajímají moje kecy.
Jestli ne, tak si přečti povídku. :* Nebo nejlíp obojí.
A prosím, když to přečteš, napiš koment.
Děkuju ti.

Něco za něco - 13. kapitola

30. prosince 2011 v 22:29 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Ráno jsem se probudila čistě jenom proto, že jsem se vzbudit chtěla. Chvíli jsem ležela se zavřenýma očima a užívala si krásné, tiché melodie. Znala jsem jí, ikdyž jsem hned nevěděla, jak se jmenuje. Převalila jsem se s ještě zavřenýma očima na bok. Potom jsem je otevřela. Nekoukala jsem do svého pokoje. Na tmavé plovoucí podlaze byl černobílý, šachovnicový koberec, vedle něj se válela mikina a černé džíny. Zvedla jsem hlavu a koukla k oknu. ANo, odtamtud šla ta melodie. Brácha seděl na zemi, na kolenou měl notebook, repráčky měl před sebou. Něco psal. Posadila jsem se a opřela se o zeď.
,,Dobrý ráno." usmál se, až teď spatřil, že jsem se vzbudila.
,,Dobrý ráno." řekla jsem potichu. ,,Co je dneska za den?"
,,Nejspíš neděle, když včera byla sobota." Už nekoukal do počítače, ale na mě.
,,Nekoukej na mě." zašklebila jsem se.
,,Proč?"
Protože když na mě koukáš, mám pocit, jako bych ti brala energii tím, že po tobě něco chci. Vypadáš, jako kdyby jsi za těch pár dní, co tě obtěžuju, zestárl o pět let.
,,Děsí mě tvůj pohled." přiznala jsem. ,,Prosím, nechtěj vysvětlení."
,,Dobře, nebudu chtít vysvětlení."
Zvedla jsem se, abych se došla napít, měla jsem sucho v krku a dost mě bolela hlava. Jenže TOHLE bolení hlavy asi nezapiju. Dopotácela jsem se k jeho psacímu stolu, popadla Coca colu, prosebně na něj koukla, otevřela jí a konečně zapila žízeň.
,,Já myslel, že to včera nebylo tak hrozný." culil se. ,,Ikdyž jsi toho vypila víc než my všichni dohromady."
,,No jasně, jsi hrozně vtipnej." zašroubovala jsem zase flašku.
,,Viď?" odložil notebook ba zem, vypnul ho a vytáhl ze zásuvky. ,,Víš, co nás dneska čeká?"
,,Ne. Půjdem za Michalem?" hádala jsem.
,,To taky."
,,Tak se dám podat."
,,Rodiče si chtěj hrát na šťastnou rodinku." podrbal se ve vlasech a svlíkl ze sebe triko. ,,Víš, kam nás vezmou?"
,,Ne. Na zámek?" hádala jsem dál.
Sáhl po bílém triku, které se válelo na židli a navlíkl si ho. ,,Ne."
,,Do muzea hraček?"
,,Ne."
,,Tak kam?"
,,Do zoo." culil se.
,,Hele, myslela jsem, že mi řekneš pravdu. Tak ven s tím."
,,Ale oni nás vážně chtěji vzít do ZOO!"
Nevěřila jsem mu a tak jsem se šla podívat dolu do kuchyně. Měla jsem ho v patách. Rodiče tam oba seděli v županech u stolu a pili čaj, který byl cítit broskvemi, nebo něčím takovým.
,,Brácha si ze mě dost solidně utahuje. Prej nás chcete vzít do Zoo." hledala jsem hrneček na kafe.
,,Ale miláčku, my vážně pojedem do ZOO." slyšela jsem mamku za svými zády. Otočila jsem se a pohledem našla bráchu. Stál ve dveřích, polomrtvý smíchy.

Czech Scene kids - rozhovory

30. prosince 2011 v 14:06 | Bonnie Paranoid
Ano, budu dělat rozhovory se scene kids z Česka, můžou být i EMO kids, žádný problém. Proč? Protože je teď hodně emo a scene kids, co by chtěli být slavnější na internetu, navíc mě samotnou třeba zajímá, jak se k tomu stylu dostali a tak. Připravím si tak deset, možná patnáct otázek, které budu dávat všem + ještě pro každého budu mít pár jiných, který dostane on (nejspíš to, co mě zajímá a mohlo by zajímat vás, že).
Budu ráda, když se mi ozvete na fejs (je nahoře pod menu - Zase jenom Bára, kdybyste nenašli odkaz) nebo někam jinam, třeba sem na blog nebo tak.
Těším se. ^^

Něco za něco - 12. kapitola

29. prosince 2011 v 23:06 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Byli jsme si s bráchou najednou tolik blízcí, jak nikdy. Normálně jsem k člověku tolik nepřilnula, jen k pár lidem a samozřejmě k Michalovi. S bráchou jsme se nikdy moc nemuseli, spíš jsme se hádali. Pomohl mi a tak jsem najednou měla pocit, že je to taková má náhrada za Michala, ikdyž Honza mi nerozuměl ani z poloviny tak dobře, jako Michal.
Když jsme šli v osm hodin ke Kláře domů, já brácha a Lenka, už mě nedržel za ruku. Chybělo mi to. Vím, že to zní dětinsky, ale když jsem cítila jeho přítomnost, měla jsem pocit, jako bych byla malá holčička, která se nese v tatínkově náruči.
Hned jak se otevřely dveře domu, už mě někdo objal. Putovala jsem z náruče do náruče, kluci holky, bylo jim to jedno. Nakonec mě posadili úplně doprostřed velké lavice, takže na mě každý viděl a každý se mnou mohl mluvit. Nalevo ode mě seděl brácha, napravo David. Ještě jsme nebyli všichni, naše "parta" byla celkem rozrostlá. Na stole bylo plno jídla a pití. Všichni si nalévali na co měli chuť. Jediný, kdo pil "nealko", byla Lucka, která měla jet v noci s rodiči pryč, takže nemohla pít. Taky jsem si dřív dala. Skleničku, dvě, tři... spíš víno, maximálně rum s colou nebo něco podobného, ale nikdy jsem nepila tak, že bych se chovala nějak jinak, než normálně. Brácha taky pil. Vlastně ten, kdo by nepil, když mohl, by byl za blbce. Možná jsme to dělali kvůli tomu. Možná nám to chutnalo. Možná jsme chtěli zapomenout na to, co se děje a mít krásně vygumovaný mozek.... Sáhla jsem po malé skleničce, nalila do ní Tequilu, rozkrojila citron, našla sůl. Nebyla jsem sama, brácha, David, Kačka, Lenka a pár dalších dobrovolníků si dali se mnou. Alespoň jsem se necítila blbě, že jediná cucám citron s tequilou.
Povídali jsme si o všem možném. Nejdřív o tom, kam Lucka jede, potom jsme plánovali Silvestra. ,,Pojedem na hory."
,,Nebo k moři...."
,,Na Mounth Everest, zabobovat si."
,,Ty jsi praštěnej."
,,Nebo zůstanem tady."
,,Hm, stejně tu nakonec zkejsnem, tak o co jde."
,,Ty bys s náma jela, Ter?" Zaskočilo mě, že se ptají zrovna mě.
,,Podle toho kam." odpověděla jsem.
,,Do Las Vegas."
,,Nebo na Hawai."
Nechtěla jsem jim kazit plány, steně bych nejela nikam. Zůstanu tu s Michalem, dokud se neprobudí. A jestli se neprobudí? Stejně zůstanu.
Nalili mi další skleničku a já jí do sebe kopla jen tak, bez citronu a bez soli. Stejně to pak skončí v žaludku, tak je jedno, jestli si k tomu dám ještě něco, nebo ne.
,,Měli bysme taky zajít za Michalem..." řekl někdo. Kousla jsem se do rtu. Honza po mě vyděšeně koukl. Našel pod stolem mou ruku. Ani nevěděl, jak mi tím pomohl.
,,To nemá cenu." vyhrkla jsem. ,,On...pořád je na tom stejně. Nemusíte tam jít. Stejně on o vás nebude vědět...."
,,Tys tam byla?" Samozřejmě, že jsem tam byla. Je to můj nejlepší kamarád. Chodím tam denně. Jak tě mohlo napadnout, že bych tam nešla? Blbost. Místo toho jsem řekla jen:
,,Párkrát..."
Byla jsem vděčná, když si mě brácha k sobě přitáhnul a já si mohla položit hlavu na jeho rameno. Celý večer jsme se potom bavili o něčem jiném, ikdyž všichni byli trochu zaražení z mé reakce na jedinou snahu navázat rozhovor o Michalovi, možná je taky překvapil brácha....
Zpátky jsme se vraceli až hodně pozdě. Bolela mě hlava a měla jsem všeho po krk, byla jsem celá promrzlá z cesty a rodiče zase nebyli doma. Brácha mě vzal k sobě do pokoje, nejspíš mě nechtěl nechávat samotnou v takovémhle stavu v pokoji. Seděl u stolu a něco četl, já ležela v jeho posteli.
,,Děkuju." řekla jsem do ticha, zírala jsem na jeho tvář.
,,Za co?" zvedl oči od knihy a koukal na mě. Jeho tvář mě vyděsila, vypadal starší a takový smutný a ztrhaný. Můžu za to já? Michal? Něco jiného?
,,Za to, jak mi pomáháš." protáhla jsem se. Zvedl se, chytil mě za ruce.
,,Ter," usmál se. ,,to je povinnost staršího bráchy, nemyslíš?"
,,Takže ty to děláš z toho, aby ses necítil provinile, že mi nepomáháš?"
,,Trubko." pohladil mě po tváři. ,,Dělám to, protože tě mám rád."
,,Tak to jo. Když mě máš rád, necháš mě dneska spát s tebou v pokoji?"
,,Jo. Proč?"
,,Bojím se, že by se mi zase zdálo o Michalovi. Bojím se samoty. Teď jsme tu dva. Víš?"
,,Znám to. Takovej pocit mívám vždycky, když usínám. Bojím se samoty."

I optimista může být smutný, i pesimista se může smát.

28. prosince 2011 v 23:14 | Bonnie Paranoid
Celý článek, jestli tě zajímají moje kecy. Jestli ne, tak si přečti povídku dole, pod reklamou. ;)

Něco za něco - 11. kapitola

28. prosince 2011 v 22:34 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
,,Tyhle náušnice jsou peckový. Proč je nenosíš?" vybafla na mě Lenka hned co jsem vstoupila do dveří.
,,Náušnice? K čemu by mi byly, když stejně mám uši zakrytý vlasama?" koukla jsem na černo-modré náušnice ve tvaru malých mašliček.
,,A proč je tu máš?" nechápala.
,,Ani nevím. Nechceš si některý vzít?" napadlo mě.
,,Možná bych si mohla na večer nějaký půjčit...."
,,Puč si co chceš..." usmála jsem se. ,,Tys mi taky půjčovala oblečení."
Dál se prohrabovala v mých věcech - v šatníku, poličkách skříni... Seděla jsem na posteli a jen na ní koukala. Když přešla na knížky, našla tu, co mám právě rozečtenou.
,,Jé, ty máš tuhle knížku? Dáš mi jí někdy přečíst?" začala v ní listovat.
,,Můžeš si jí vzít hned, už jsem jí stejně dočetla."
Nedočetla. Jenom jsem jí prostě číst nemohla. Nedokázala jsem číst tu knížku, z které jsme si tu s Michalem ještě před dvěma týdny četli některé naše oblíbené úryvky. Četli jsme to dohromady, kapitola po kapitole. Nikdo nesměl být napřed ani pozadu. Jako malí. Jenže my jsme to tak cítili. Proto jsme to dělali.
Lenka zastavila na podivně pomuchlané a rozmáčené stránce. Asi vám dojde, že to byla ta, kterou měl Michal nejvíc rád. A na kterou jsem se teď pořád a pořád vracela. A se vzpomínkami přišly i slzy. ,,Promiň, ale vychází z ní negativní energie." zaklapla jí a položila zpátky na štůsek učebnic.
Hrabala mi ve věcech ještě dlouho. Našla nějaké oblečení a navlíkla mě do něj, pak mě zase převlíkla..... nakonec mi nechala černé džíny a šikmo střižené tričko. Připadala jsem si dost odhaleně, ikdyž ze mě byly vidět jen ruce a jedno rameno. Půjčila jsem jí mojí minisukni a tílko, k tomu nějaké řetízky. Uchvátilo mě, jak může moje oblečení vypadat. Tuhle sukni jsem na sobě měla už snad tisíckrát, ale nikdy s tímhle tílkem. Najednou byla jiná. Lence to slušelo. Ještě jsem jí nakulmovala vlasy, takže je měla krásně vlnité, ona mi je vyžehlila a natupírovala, čímž mě ušetřila práce.
,,Leni?" koukla jsem na ní. ,,Sluší ti to."
,,Děkuju. Tobě víc."
,,Víš, ale brácha..."
,,Já vím."
,,Co? Tys nás poslouchala?"
,,Ne. Ale vím, že se mu nelíbím. On je takovej cíťa roztomilej, já jsem úplně jiná...vždycky jsem pochybovala o tom, že on by se mohl zamilovat do někoho, jako jsem já." Ten proslov mi nepřišel zrovna sympatický, možná víte, jak to myslím.
,,Chmmm..." zamručela jsem, přemýšlela jsem o tom, proč se takhle připravovala, když ví, že je jí to k ničemu. Na nic jsem nepřišla.

Na kluky máš ještě času dost.

27. prosince 2011 v 23:42 | Bonnie Paranoid
Nechci, aby u tohohle článku byly komentáře a u povídky ne. Radši pěkně k povídce, víte co. A nebo k obojímu. Byla bych nejradši, kdybyste četli všechno, ale to asi nejde...:/
Debilní nadpis, vím. Jenže kdyby nějaké moje články o samotě v mé duši četl někdo z dospělých, asi by tohle řekl.

Něco za něco - 10. kapitola

27. prosince 2011 v 23:04 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
,,Pojď s náma, Teri." usmívala se na mě Lenka, moje spolužačka a zároveň i kamarádka.
,,Když já na tohle moc nejsem...." vymlouvala jsem se, představa probdělé noci mě moc nelákala. Najednou nevím proč. Dřív jsem to tak měla každý víkend.
,,Co to povídáš? To řikáš jenom kvůli tomu, že je Michal v nemocnici. Myslíš, že chce, aby ses trápila a kazila si tim Vánoce?"
,,Vánoce jsou až za čtrnáct dní."
,,Za šestnáct, když už." usmála se. ,,Nedělej, že nevíš, jak to myslim."
,,Jo, ale..."
,,Ale co? Neblbni, Teri. On tě teď nepotřebuje, můžeš za nim přeci tak jako tak zajít. Tím, že budeš sedět a smutnit mu nepomůžeš. Takže dneska večer jdeš s náma. Jo?" chytila mě za ruku.
,,Dobře." nahodila jsem trošku nejasný úsměv.
,,A....." zarazila se. Kousla se do rtu. ,,Nemohla bys říct bráchovi?"
Teď už můj úsměv nebyl jen hraný. Koukala jsem na její čefvenající se tváře jako spadlá z višně. ,,Proč mu neřekneš sama? On s váma už nechodí?"
,,Jak jsi přestala chodit ty, tak taky přestal." pokrčila rameny.
,,Dobbře, já se ho zeptám. A kam dneska pudem?" zeptala jsem se. Pořád jsem měla obavy z toho, že budu poprvé zase s "naší" partou bez Michala. Přece jenom, on patřil mezi ty, kteří všechno plánovali, každého rozveselovali, s každým se bavili...
,,U Kláry."
Lenka se probírala v mém oblečení a já šla hledat bráchu. Našla jsem ho hned, v pokoji. Ležel na posteli, na uších měl sluchátka, zíral do stropu. Opatrně jsem mu ty sluchátka sundala a položila je na psací stůl. ,,Přišla jsi, abys mi řekla, jakej jsem debil, když jsem ti neřek, že o tobě Michal pořád básnil?" zvednul se na loktech, aby mě viděl.
,,Tebe to pořád žere?" překvapilo mě to. ,,Honzo, nic si z toho nedělej. Stalo se, co se stalo, nejspíš se to stát mělo, sám jsi to říkal. Timhle už mu nepomůžeš... On se probudí a budeme spolu šťastný až do smrti." Použila jsem slova, která jsem před chvílí slyšela od Lenky.
,,No, jasně. Přitom ty sama denně chodíš jako tělo bez duše a posloucháš smutný písničky, navíc jenom od těch skupin, který jste poslouchali oba." vyčetl mi. Otevřela jsem na chvilinku pusu, zase jsem jí zaklapla. Vzdychla jsem. Koukal na mě ztrápeným pohledem. Snad abychom oba zakryly slzy, které se nám hnali do očí, udělal dobrou věc - objal mě. Tím zabránil tomu, aby on viděl do očí mě a já jemu.
,,Proč jsi vůbec přišla?" kníkl mi do ucha.
,,Abych ti vzkázala, že máš přijít dneska ke Kláře. Nezve tě Klára, zve tě Lenka. Prej už s nima nechodíš..."
,,Lenka?"
,,Jo. Asi se jí líbíš. Vlastně určitě."
,,Lence?" zašklebil se. ,,Já tu holku ale vůbec nemám rád. Je protivnější než naše učitelka na chemii.... Navíc, Teri, uznej, že jí se líbí snad každej, co má kalhoty."
Jen jsem pohodila rukama. ,,Tak buď rád, že mě máš. Já jí to za tebe dám nějak slušně najevo."
,,Ty tam jdeš?" řekl najednou.
,,Nechce se mi tam, ale chci jim udělat radost. Navíc, Lenka má v něčem pravdu. Pojď taky, prosím. Nechci tam bejt sama po tak dlouhý době zpátky."
,,No jo."
,,VVíš, že jsem ráda, že tě mám?"
,,A to ti došlo až teď?"
Oba jsme se rozesmáli.


Něco za něco - 9. kapitola

26. prosince 2011 v 23:32 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
,,Je tam." usmála jsem se na Honzu. ,,Neboj. Jenom mu něco řeknu, zeptám se ho jestli něco nepotřebuje a půjdem."
,,Proč ti na něm tak záleží?" chytl mě za ruku. Bylo mi to příjemné, nejspíš protože jsem se tak cítila bezpečněji a prostě lépe.
,,Já nevím." zavrtěla jsem hlavou. ,,Když jsem šla podruhý nebo potřetí z tý nemocnice, tak jsem ho potkala...promluvil si se mnou, řekl mi o sobě. Dostal mě z tý největší depky, byla jsem alespoň o trochu veselejší. Připadalo mi, jako bych byla jeho dítě. Zajímal se o mě. Třeba proto, že jsem jedna z mála, která se baví s bezdomovcem." Poslední slovo jsem řekla o něco potišeji, už jsme se k němu blížili. Ne, že bych o něm mluvila nějak špatně, jen jsem prostě nechtěla zbytečně dělat něco, co nemusí být druhým příjemné. V tomto případě mluvit o bezdomovci nahlas jako o bezdomovci.
Děsil mě jeho neustálý úsměv. Samozřejmě, že mi to i zvedalo náladu, ale ten člověk se prostě skoro pořád usmíval! Nemožné? Jak pro koho. Usmíval se i teď. Když jsme byli pár metrů od něj, zvedl ruku na pozdrav. Taky jsme pozdravili. ,,Pane, ehm-" pak jsem si uvědomila, že ani nevím, jak se jmenuje. Babička mi dřív říkávala, že nemusím o určitém člověku znát základní informace, jako bydliště, jméno a věk, ale můžu ho znát lépe než ti, kteří tyhle údaje znají. Až teď mi došlo, kolik v tom je pravdy.
,,Novák." usmál se.
,,Pane Nováku, tohle je Honza, můj starší bratr. Honzo, tohle je pan Novák." vykoktala jsem. Podali si ruce a ještě jednou se představili. Posadili jsme se vedle něj na lavičku, na tu samou, na které seděl včera i všechny jiné dny, kdy jsem sem přišla. Pověděla jsem mu o Honzovi a Michalovi, o dnešní návštěvě nemocnice - dá se říct, že jsem vyklopila všechno, co jsem měla na jazyku.
,,Jsem rád, že jsi mi to přišla říct." usmál se nakonec, když už nikdo nic neříkal a každý myslel na něco jiného.
,,To já taky." přiznala jsem. Zeptala jsem se ho, jestli má peníze. Z kapsy vytáhl pár drobáku a jednu stovku.
,,Našel jsem jí." rozzářili se mu oči. ,,Jsi hodná, že si děláš starost."
,,To nestojí za řeč." řekla jsem jenom. Mohla bych mu vysvětlovat, že to dělám protože on si o mě také dělal starost, vlastně by se našlo víc důvodů, ale na tohle já jsem neměla moc náladu ani čas. Nechtěla jsem bráchu zdržovat.
,,Jedem domů." zvedla jsem se. Na pana Nováka jsem se jen usmála a řekla: ,,Nashledanou." Nemusela jsem říkat, že přijdu zas. Bylo to už takové nevyslovené pravidlo, něco, co jsem začala dělat a budu to dělat, dokud to půjde.
Myslím, že jestli brácha předtím nevěděl, proč tohle dělám a nechápal mě, teď už to určitě ví a chápe.

Něco za něco - 8. kapitola

25. prosince 2011 v 23:12 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
,,Honzo?"
Seděli jsme v čajovně nedaleko nemocnice. Potřebovali jsme to vstřebat. Hlavně on, já už se s tím začala vyrovnávat. Zní to ošklivě, jenže je to tak.
,,No?" kouknul na mě. Vysvětlila jsem mu, co jsem chtěla. Samotnou mě to šokovalo - chtěla jsem se stavit v tom parku. Musela jsem říct tomu pánovi, co jsem dneska udělala. Musela.
,,Mám jít s tebou?"
,,Jestli ti to nevadí..." pokrčila jsem rameny.
,,Mě ne..........."
,,Tak pojď se mnou. Až pak. Je tu pěkně teplo, nechce se mi do tý zimy."
,,Teri?" zíral na zelený hrnek. ,,On se probudí."
Poznal, že mě to žere. Že nemyslím na nic jiného. ,,To řikáte všichni." odsekla jsem.
,,Kdo všichni?" zeptal se.
,,Ty a ten pán z parku." odpovděla jsem.
,,Asi na tom něco bude."
,,A nebo mě jenom chcete utěšit, abych se netrápila." přivřela jsem oči. ,,Jak to můžete vědět?"
,,Nijak. Jenže ten pán má asi rozum. Kdybych tě neznal a potkal bych tě, myslel bych si, že jsi nemocná TY. Až teď jsem si začal uvědomovat, že už nejsi ta malá holčička, s kterou jsme si s klukama hráli. Štve mě to, připadám si teď jako kdybych byl tvuj táta nebo máma. Proč se nesměješ? Terko, on tě má rád. Třeba tu teď někde chodí jeho duch a kouká na nás. Třeba se vrátí do toho těla a probudí se. Třeba je pořád s tím nejmilejším člověkem na světě, ikdyž on o tom neví. S tebou."
,,Jak víš, že jsem pro něj nejmilejší člověk na světě?"
,,To jsem se zas prořek..." skřivil pusu. ,,Myslíš, že se s nim už nepotkávám? Tak jednou za měsíc. Píšem si na fejsu a tak. Internet a esemesky pořád existujou."
,,Jaktože ti nebylo divný, že tam najednou neni?"
,,Co já vim...? To už takhle bylo několikrát, vždycky někam odjel. Myslel jsem, že odjel zas, zvlášť takhle před Vánocema."
,,A co ti řikal?"
,,Vždycky se na tebe ptá. Co děláš...a tak." Do očí se mi zase hrnuly slzy. Teď mě dojme a rozesmutní všechno. ,,Asi jsem ti to nikdy neřekl, ale..."
,,Ale co?!"
,,Má tě rád víc, než si myslíš." Nechala jsem hlavu volně klesnout do rukou. To říká jen proto, aby mě rozveselil. Jenže mě to spíš ještě rozesmutnilo.
,,A tos mi nemohl říct dřív?"
,,Asi to takhle má být. Nejspíš je to tak správně."
Asi to takhle má být. Nejspíš je to tak správně.
Copak může být správně, že je můj nejlepší kamarád v nemocnici a že už s ním možná nikdy nebudu mluvit? Že mi neřekl , že mě má rád víc, než si myslím, nebo v horším případě, že mi brácha lže? Jak to může být správné?

Něco za něco - 7. kapitola

25. prosince 2011 v 22:47 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
C.Č.

Konečně mám čas něco napsat. ')

25. prosince 2011 v 17:59 | Bonnie Paranoid
Ahoj. Neměla jsem dneska, včera ani nikdy jindy čas něco napsat. Dědu domu nepustili, samozřejmě, ale užili jsme si to i tak. Dostali jste všechno, co jste chtěli? Já jsem fakt spokojená..... zejtra mi možná mamka bude barvit hlavu. CO JSEM DOSTALA JÁ? CELÝ ČLÁNEK!

Něco za něco - 6.kapitola

23. prosince 2011 v 22:24 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Ahoj. Jméno "Kačka" hlavní postavy přemněňuji na "Terka". Víc mi to vyhovuje. ') A ještě, omlouvám se za chyby.
Celý článek. ;)

Něco za něco - 5.kapitola

21. prosince 2011 v 18:35 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Seděla jsem na posteli, na klíně notebook, hudba hrála na maximum.
,,Kačko?" ozvalo se odněkud zespoda. Mamka taky někdy přišla domů. Nečekala jsem, že tu bude tak brzo. Vlastně jsem nečekala ani že vůbec přijde.
,,Co.?" odložila jsem notebook, navlíkla na nohy pantofle a šla dolů. Zajímalo by mě, co zase chce. Vlastně se to teď hned dozvím.
Stála v kuchyni u linky. Měla na sobě kabát a pod nohami jí ležela kabelka, právě přišla. V ruce držela nějaké obálky.
,,Jenom jsem tě chtěla pozdravit..." nervózně se usmála.
,,Jo. Ahoj." pozdravila jsem. Ona byla nervózní. Vždycky, když je nervózní, něco se stalo, nebo mi chce něco říct. Nevěděla jsem, co to bylo v tomhle případě. Nejspíš obojí.
,,Kde je bráška?" pohodila hlavou, její rudé vlasy se ve svitu kuchyňského světla krásně leskly.
,,Nevím, asi venku. Pořád je někde." Je možné, že si se svou mámou nemám co říct? A že ani neví, kde je brácha? Že se o nás zajímá jenom když jednou za pár dní přijde domu, když nezůstane u kamarádky nebo někde jinde, aby se nám mohla vyhnout? ,,Ještě něco....? Já....musím se učit."
,,Zejtra je sobota." opáčila. Věděla, že se mi s ní nechce mluvit.
,,Jo. Na pondělí, abych nemusela o víkendu." lhala jsem. ,,Kde je táta?"
,,V práci. Dneska přijede dřív a zejtra si uděláme výlet...." usmála se. ,,Jestli nemáš něco jinýho v plánu...?"
,,Co?"
,,Třeba jít ven s Míchalem....? Chodili jste spolu všude, tahala jsi ho sem a on tebe zase k nim... Už se spolu nekamarádíte? Teda, já vím, že v tom asi bude víc než kamarádství, ale-" Zírala na mě. Do očí se mi draly slzy, musela jsem vypadat asi hodně podivně. ,,Co....-"
,, Je v nemocnici." otočila jsem se, vyběhla schody a zavřela se v pokoji.
Jak je možné, že mě vůbec nikdy neposlouchá? Už jsem jí to říkala.

♥ I love you, babe.

20. prosince 2011 v 19:51 | Bonnie Paranoid
Ahoj. :)
Čekáte depresivní článek, když byl včera stejný, co?
JENŽE.....
Kdybych brala všechno tak, jako včera, asi bych pěkně padla na hubu.
Dneska....
jsem byla u tý kadeřnice. Líbí se mi to....♥ Fotka bude až se mi bude chtít. :D
Volali jsme dědovi. Pre je tam se dvěma chlapama. Dorozumívali jsme se s nima přes dědu. Prej: ,,Tak je pozdravuj."
,,Mám vás pozdravovat."
,,Děkujem."
,,Děkujou."
A ne jen to. Věřím, že děda bude zase v pořádku a že je to jenom nějaký malý problém, který se hned vyřeší. Snad. Můžu jen doufat, co jinýho? Když budu doufat, bude to lepší, než když si budu řikat, že to určitě je něco hrozného a tak.... Znáte to. ;)
ON. No, napsala bych, co on. Jenže ON sem na ten blog chodí taky, ví tu adresu, takže sorry.....kdyžtak do chatu na fejsu. ;) :D Každopádně nic se mezi námi neděje, ale kamarádi jsme...SNAD.
Zejtra musim koupit dárky a peroxid a krepáky. Budu odbarvovat, přebarvovat a balit dárky. :)

Milé pondělí, zdechni. ')

19. prosince 2011 v 21:28 | Bonnie Paranoid
Přesně tak. Dneska ráno jsem to četla v nějakém statusu, myslím že zrovna Terky (Esbé, že?). Sice mě to pobavilo, ale pak....Nesnáším pondělky. Celý článek? Budu vděčná, když si to přečtete, aspoň nebudu mít pocit, že píšu do prázdna....

Václav Havel...

18. prosince 2011 v 21:56 | Bonnie Paranoid
Abych tu nebyla za debila, že mě to nezajímá. Zemřel Václav Havel. No jasně, že mě to může bejt jedno. Jenže kvůli němu jsme svobodný a není tu komunismus. Ani mě to nijak moc nezajímalo, ale když jsem pak slyšela v televizi, že největší pocta by bylo jít zazvonit klíčema na náměstí a pak jsem si vzpoměla na písničku "pane prezidente" od Jaromíra Nohavici, vytryskly mi slzy.....
Sice jsem ještě puberťák, co o tomhle nic neví, ale hodně jsem slyšela a viděla.....city ještě pořád mám.

Něco za něco - 4.kapitola

18. prosince 2011 v 21:39 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Vážně jsem neměla náladu na návrat domů. Nakonec jsem zase šla do toho parku. Nečekala jsem že tam zase bude ten pýn a o to víc mě překvapilo, když seděl na té samé lavičce jako naposledy. Když mě uviděl, jenom se usmál. V tu chvíli mi připadal jako dědeček z pohádky, prostě takový ten šedivý děda, který nadevše miluje svoje vnoučata, chodí s nimi na procházky a jezdí na výlety, čte jim pohádky nebo je sám vymýšlí. Nepřemýšlela jsem a posadila se zase vedle něj.
,,Přišla jsi za mnou...?" divil se. Když jsem slyšela jeho příběh, už vůbec jsem nebrala bezdomovce tak jako předtím. Usmála jsem se.
,,Jdu z nemocnice a nechce se mi domů. Nenapadlo mě, kam bych měla jít jinam...."
,,Však já proti tomu nic nemám. Jak je tvému kamarádovi...?" kouknul na mě.
,,Pořád stejně." vypadlo ze mě. Klepal se mi hlas, když jsem pomyslela na Michala. ,,Co mám dělat?"
Ten člověk ve mě vzbuzoval důvěru a on to moc dobře věděl. Najednou mi přišlo, jako kdybych ho znala roky. Koukal na mě tak upřímně.... možná to bylo tím, že on mi vyprávěl svůj příběh. Já sice jemu taky, ale ne tak detailně jako on mě. Choval se ke mě jako k sobě rovnému. Teď bych měla vyprávět zase já... proto jsem se ho zeptala, co mám dělat. Snad jako by to řekl někdo ve mě, ne já. Ale to teď bylo vedlejší.
,,Čekat...." vzdychl.
,,Na co?"
,,Na konec, nebo začátek. Na to, až bůh rozhodne, co s ním udělá. Až se stane, to co se mělo stát...." zíral před sebe, ruce složené na kolenou. Přejel mi mráz po zádech a z očí mi vytryskly slzy.
,,Nechápu to..."
,,Taky jsem to dřív nechápal." ujistil mě. ,,Ale ty to brzy pochopíš."
,,Jak to víte...?" Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem zmatená čím dál tím víc.
,,To taky jednou pochopíš. Některé věci člověk ví, jiné ne....tak to chodí."
,,Myslíte, že si bude moc splnit to, co vždycky chtěl?" žmoulala jsem v ruce kapesník.
,,Snad." usmál se. ,,Musíš doufat. Neztratit naději...."
Neztratit naději....
Znělo mi to v uších ještě do druhého dne.

Něco za něco - 3.kapitola

17. prosince 2011 v 23:22 | Bonnie Paranoid |  Něco za něco
Doma mě přivítalo tíživé ticho. Jak jinak, všichni jsou pryč. Starší brácha je určitě venku s kamarády, máma na "pracovním večírku" a táta v práci. Takhle to chodilo denně, byla jsem na to zvyklá, ale teď mě to rozesmutnilo ještě víc. Všichni ví, že je Michal v nemocnici, jestli mě teda poslouchali, když jsem to "jen tak prohodila" u snídaně. Neříkala jsem, jak je to vážné, stejně to ani jednoho z nich nezajímá. Nezajímá je, že možná pžijdu o nejlepšího kamaráda. O kluka, kvůli kterému jsem žila a který žil kvůli mě. O kluka, který mi pomohl vždycky, když jsem to potřebovala, tak jako mnoho dalším lidem. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Teď mu zbyde jenom máma.... nebo zůstane jeho máma sama.
Obličej jsem měla celý umáčený, bolela mě hlava a byla mi nepříjemná zima, ale to jsem kupodivu vůbec nevnímala. Zalezla jsem si v džínách a tričku, neumytá a mokrá, do postele. Usnula jsem za chviličku.

Běžel ke mě, oči mu zářily radostí. Snažila jsem se běžet taky, ale nemohla jsem nohy odlepit od země. Vztekala jsem se, chtěla jsem u něj být co nejdřív.... přišel ke mě a podal mi ruku, chtěl, abych s ním někam šla. Natáhla jsem jí k němu, ale on jakoby jí neviděl. Sklopil hlavu a šel zklamaně zpátky. Pak se tu najednou objevil kluk, ve kterém jsem po chvíli poznala Štěpána od nás ze třídy. Líbil se mi. DŘÍV.... Najednou jsem se mohla rozběhout. Koukala jsem za Michalem. Už byl daleko. Místo toho jsem se chytila Štěpána... Křečovitě mě svíral v náručí a já toho měla až po krk. ,Nech mě!' křičela jsem, ale nenechal mě. Michal už mě neslyšel, byl moc daleko. A potom začala hrát písnička od My chemical romance, pomalá a smutná, ale hlasitá....
Otevřela jsem oči. Byl to jen sen. Uf. Byl to jen sen. BYL TO JEN SEN! Pořád jsem si to opakovala. Probudil mě budík, ta pomalá písnička od MCR. Vyskočila jsem na nohy a došourala se do kuchyně. Dneska jsem ani neměla náladu na nějaké upravování. Hodně mi na MÉM vzhledu záleželo, ale teď mi to bylo úplně jedno.

Ve škole jsem vůbec nevnímala, co se děje. Pořád jsem myslela na Michala. Jak dlouho je v kómatu? Čtyři dni....

Do nemocnice jsem za ním jela až k večeru. Ležel tam, tak jako když jsem včera odcházela. Tak bez života, jak loutka, se kterou už nikdo nechce hrát. Zase jsem se k němu posadila. Vduchu jsem ho prosila, aby se vrátil. Doufala jsem, že se probudí, že mě obejme, že spolu půjdeme zase někam do kavárny a budeme si navzájem vyprávět, co se děje u nás v rodině....a co nás trápí. Tyhle starosti najednou byly méněcenné.
Skláněla jsem se nad ním. Moje slzy padaly na jeho obličej. Někde se píše, že slzy, ktré jsou od srdce léčí.... Jenže ty moje ne.
Loučila jsem se s ním, ikdyž on mě nevnímal. To bylo úplně nejhorší - mohla bych mu klidně useknout ruku, ale on by na to stejně nepřišel. Byl skoro jako mrtvý. Jaký je mezitím rozdíl? Že teď ti ještě bije srdce?
Prosím, Michale, vrať se.