Vlastní svět (10.díl) (Bára, Honza)

27. listopadu 2011 v 22:26 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Nepůjdu tam!! Ne, musím. Musím tam jít, nemůžu ho v tom nechat samotného, konečně se k němu dostanu a nechala bych ho takhle, bez pomoci s někým ZLÝM v patách? To ne. Musela jsem tam jít. Tu ulici jsem našla hned. Klepaly se mi ruce, v nose mě štípalo a hrozilo, že se po mém obličeji roztečou slzy, které jsem mermomocí zadržovala. Kousla jsem se do rtu. Toho jsem si nikdy nevšimla. Čeho? Ne jenom ten barák byl děsivý. Celá ta ulice....zašedlé, staré domy, některé dokonce v takovém stavu, jako byl tamten. Když jsem stála před ním a koukala na jeho zborcené zdi, neudržela jsem slzy za víčky. ,,Honzo?" zavolala jsem, můj hlas zněl slabě. Nic, žádná ozvěna. Možná mě neslyšel. Přemohla jsem se a došla až k troskám dveří a vešla dovnitř. Prošla jsem všemi možnými "místnostmi", ale nikde nebyl. Věřte mi, že to bylo snad ještě horší, než kdybych ho našla mrtvého. Doprčic, o čem to tu melu? Je v pohodě. Vylezla jsem ven zadním oknem někam na zahradu. Na zahradu bez plotu a bez květin, zarostlou trnitými keři, ve kterých ale byla tu a tam nějaká ulička. Vydala jsem se jednou z nich. Větvičky se mi motaly do vlasů, občas jsem se škrábla do obličeje, ruky, nohy....bolest jsem ani nevnímala. Najednou jsem VĚDĚLA, že musím dojít na konec téhle cestičky. Když jsem si prohlížela trní, v hlavě jsem si z něj tvořila děsivé tvary, až jsem se ho najednou začala bát. Nebo to nebylo jenom v mě hlavě? Co když to bylo doopravdy? ,,Honzo!" Zkusila jsem na něj dál volat. Snažila jsem se, abych byla co nejvíc slyšet. Ta cesta snad nekončí! Ale musí, přece jsem na zahradě a ne v lese! Jo, na zahradě u lesa... Je dost možné, že tam žádný plot nebyl a já prostě zašla do lesa a on může být klidně někde jinde. A nebo je v lese. Co by tam dělal?
Dál už ta cesta nevedla. To je konec, proč jsem sem šla?!! Když jsem se pak rozhlédla kolem sebe, nalevo bylo křoví prořídlé a jakoby do tvaru NĚČEHO. Došla jsem k němu. Kamenná deska na zemi, mech a psí víno.... Byla to studna. Víko bylo nedávno sundané dolů, šlahouny rostlin zpřetrhané. ,,Honzo!" Nic. ,,Honzo!" Uf. Není tam. Věděla jsem, že tam nebude. A pak jsem našla na hraně studny loužičku ČERSTVÉ krve.
,,Bar....Báro." ozvalo se sdola. Do očí mi vyhrkly slzy. Nevěděla jsem, co dělat. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to nejsou halucinace.
,,Honzo, já.... neni ti něco?"
,,Jo...ne.....možná.....já nevím." Jeho hlas mě pophnal, zněl jako by měl pár minut před smrtí.
,,Sama tě nahoru nedostanu. Zavolám záchranku." Vylovila jsem v kapse mobil. Vytočila jsem stopadesátosmičku a pak jenom příjemné paní řekla, kde jsme, kdo jsem a jestli je ten ZRANĚNÝ hodně ZRANĚNÝ.
,,Dě....děkuju, že jsi přišla. Jak jsi mě našla?"
,,Až budeš nahoře, všechno ti řeknu. Ale ty mě taky."
,,Jo."
,,Všechno?"
,,Všechno. Slibuju."

Honza
,,Můžeš vstát?" koukala na mě shora. Ona mě neviděla, ale já jí jo. Vytáhl jsem ipod a tím jsem si udělal alespoň trochu světla. Pokusil jsem se vstát. V levě noze mě nepříjemně bodlo. Padl jsem na zem.
,,Ne. Vidíš mě?"
,,Vidím, teď už jo."
,,Jsem ti tak vděčnej, Baru. Ani nevíš jak. Kdybys přišla jenom o chvilinku dřív, tak..." odmlčel jsem se. Vážně jí to mám říct? Jí?! Vždyť ona si ze mě ještě před pár dny jenom utahovala. A teď bych jí měl svěřit to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl? Změnila se, jasně. Ale jak jí můžu věřit?
,,Tak co?"
,,Řeknu ti to nahoře." odbyl jsem jí. Musím si rozmyslet, co jí řeknu. ,,Baruš?"
,,No?"
,,Víš, já.....ještě předtím, než přijedou. Jak jsi poznala, že se mnou něco je?"
,,Miluju tě." řekla.
,,Podle toho?"
,,Ano, řekl jsi to tak....zvláštně, náhle, beznadějně." vzlykla. Pláče? Přede mnou?
,,Myslíš, že to neni pravda?" divil jsem se.
,,Vím to."
,,Ne, nevíš. Řikáš to proto, že je ti blbý říct, že si to nemyslíš. Víš, myslel jsem si, že holku jako jsi ty ani kluk milovat nemůže. Dřív. Ale teď, když jsem tě poznal.....přijdeš mi jako úplně jinej člověk. Toho člověka uvnitř miluju, né toho zvenku. Ikdyž.....toho zvenku asi taky." A je to venku.
,,Chceš slyšet pravdu?"
,,Samozřejmě."
,,Mám z toho radost."

Bára
Asi po deseti minutách opravdu přišli záchranáři a vytáhli ho. Padla jsem mu kolem krku. Jenže oni řekli, že si ho odvezou. Řekl jim, že si nic nepamatuje. Asi proto. Vzali mě domů a jeho si vzali s sebou do nemocnice. Ptala jsem se jich, co s ním je a oni řekli, že si ho nechají jenom na kontrolu a taky kvůli té noze, nebo co. Že by mohl mít otřes mozku. ,,Můžu ho přijít navštívit?" zeptala jsem se. Prý že můžu přijít hned druhý den odpoledne.
Samozřejmě, že jsem za ním hnala hned co jsem si po škole hodila tašku domů. Těšila jsem se na něj, bála jsem se o něj... Ležel v posteli, hlavu měl obvázanou, na noze sádru. Když mě spatřil, po jeho tváři se rozlil radostný úsměv.
,,Tak a teď mi vyprávěj." sedla jsem si k němu a políbila ho na čelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 28. listopadu 2011 v 12:06 | Reagovat

rozplývám se ti tu nad povídkou a vůbec nedávám pozor co mam dělat... :D
je prostě dokonalá....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama