Listopad 2011

Vlastní svět (13.díl) (Honza)

30. listopadu 2011 v 21:48 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Všechno se zdálo být v pohodě. Když jsem potkal ducha, nechal mě jít. Možná si ani nevšiml, že ho vidím.
Terka mě pomalu dostávala nahoru. Protože byla oblíbená, začal jsem být oblíbený i já. Jednoduché, že? David se mi "omluvil" a začal se se mnou "kamarádit". Věděl jsem, že v tom něco bude. A taky že bylo.
Šli jsme s Terkou a s "partou" na ten koncert, mezitím jsem se dověděl, že tu hrajou kluci od nás ze školy. Neznal jsem je. Už jsem neměl tu sádru, naštěstí mi to srostlo dobře a tak mi jí sundali. Koncert byl v v jednom větším klubu. Zdálo se mi, že tam byli úplně všichni od nás ze školy, navíc ještě víc lidí, které jsem v životě neviděl. Dokonce tu byli i duchové, ale tak to chodí. Skoro všichni se napili (je pravda, že já taky, ale nevypadal jsem jako oni....alespoň myslím). Kluci hráli úplně bezvadně, překvapilo mě, že poslouchám podobný žánr. Okolo půlnoci ke mě přišel David. Terka se ke mě křečovitě tiskla. Jenže rovnou šel k věci, asi to udělal alkohol. Přimhouřil oči, koukal na Terku. Klepaly se jí ruce.
,,Ty hajzle hnusnej! Emo pitomý!" vyhrkl. ,,Přebral jsi mi holku."
,,Kokote! Nikdy jsme spolu nechodili! Maximálně ve tvejch snech, ne?" zakřičela Terka.
,,Vidíš, co jsi s ní udělal?" stoupl si k Honzovi. Vypadalo to trošku směšně, když byl o prá centimetrů menší než já. I to je znát v takovéhle situaci. Rozpřáhl se a......chytil jsem ho za tu ruku, takže zůstala mezi našimi obličeji. Terka se pustila. Chtěl se vysmeknout. Pustil jsem ho, nechtěl jsem se prát. Tentorkát jsem ale nestihl zareagovat a tak jsem dostal do nosu. DOSLOVA do nosu. ožná se rozteče krev....A už jsme byli v sobě. Rvali jsme se, jako by šlo o život....jenže ono šlo o víc. Šlo o šest, šlo o to, aby mě pošpinil, abych byl za toho hajzla a on za chudinku.... Kdyby nás od sebe neodtrhli, asi bychom nepřestali. Možná ano, ale to už bychom museli mít opravdu blízko té smrti.....
,,Honzo?" koukla na mě vyklepaná Terka a pohladila roztržené obočí. ,,Vypadneme odtud,ne?"

Chci zas v tobě spát....

30. listopadu 2011 v 21:12 | Bonnie Paranoid |  I write
Chci zas v tobě spát.....
Znáte tu písničku? Miluju jí...♥ (Miluju verzi kapely Lucie, ikdyž se mi líbí i jiné..).
Při dnešní zajímavě nezajímavé náladě, kteoru mívám poslední den skoro pořád, neodvážím si říct, že DEPRESIVNÍ NÁLADĚ, protože depresivní SNAD nebyla.....jsem napsala písničku. Ne písničku, jenom prostě pár takovejch rýmů, ale písnička by z toho šla.....
Kritizujte...je mi to jedno, že jo. :D Poraďte, ne kritizujte. ;)

Milujeme ty co nás odmítají a odmítáme ty co nás milují...

29. listopadu 2011 v 21:40 | Bonnie Paranoid
Asi tyhle moje žvásty už číst nebudete a já se vám ani nedivím. Kdyby vás přece jenom zajímalo to, co se děje v mojí hlavě, tak Celý článek.

Vlastní svět (12.díl) (Bára)

29. listopadu 2011 v 21:06 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Bára
Chodila jsem za ním denně. Zdáo se, že je všechno v pohodě - žádné děsivé zážitky, nic. Po týdnu nastal den D, kdy ho pustili. Nasedli jsme do auta jeho mamky, která mi pořád dokola děkovala, jako už to dělala celý týden, vždycky když mmě potkala. Vrátila jsem se domů pěšky, ikdyž mi nabízela odvoz (taky mě přemlouvala, abych tam zůstala). Po cestě jsem si urovnáala myšlenky v hlavě. Věřila jsem mu. Bohužel, i naštěstí.Byl to pro mě šok, ikdyž jsem něco "nadpřirozeného" čekala. Bohužel, protože se o něj budu ještě víc bát. Naštěstí, protože kdybych mu nevěřila,nevím, jak by to dopadlo. Možná bych s ním přestala mluvit, protože mi lže....Možná. Jenže je hlavní, že já mu opravdu věřm.
V pondělí, když měl jít první den do školy, měl pořád ještě sádru na noze. Jeho máma se s ním pro mě stavila a odvezla nás do školy. Zdálo se mi, že všichni mají radost, ž tu zase je, ikdyž to najevo SAMOZŘEJMĚ nedávali. Pořád tohle nechápu. Já ale byla taky taková.
,,Emo, co jsi dělal? Já myslel, že u vás letí žiletky a ne něco takovýhleho....ale zase to bude bolet dýl, viď?" smál se David.
,,Nebo tě Terka shodila z postele?" přisadila si Klára.
,,Jak jsi na to přišla?" usmála jsem se. Honza, chudák bezmocný na berlích, se jenom usmíval. Vypadal šťastný. Pak byl hluk, on se posadil do své lavice a já do své. Přišel k němu David, něco mu povídal, oba se usmívali. Potom říkal něco Honza. Nakonec si o sebe plácli dlaněmi. Že by?
Po cestě domů (Hoza musel šlapat pěšky taky) se k nám přidal David a dokonce pár dalších lidí. Bože muj, co se s nima děje?
,,Jdete na ten koncert?" zeptala se blonďatá Veronika. BLONĎATÁ zdůrazňuji proto, že snad každý vtip o blondýnách na ní sedne.
,,Na jakej?" zarazila jsem se.
,,To nevíš? Klucí budou mít koncert." divila se další. Pravda, věděla jsem, že bude mít NĚKDO od nás ze školy koncert. Kdo jsem netušila, ale nechtěla jsem být za debila.
,,Jo, jasně. Sorry, vypadlo mi to. Jestli do měsíce sundaj tule hrůzu Honzovi z nohy, tak proč ne..." usmála jsem se. Taky se usmál.
,,Sundaj, neboj se. Řikali tak za dva tejdny. Srůstá to rychle."
,,Tak super...máme to totiž zadáčo, tak je seženem i vám." zářila Veronika.
,,Nám totiž nejde o peníze, ale o to, aby tam byli lidi, víš?" usmál se David a se dotkl mého ramene. ,,Zvlášť takový pěkný, jako jsi ty." Vysmekla jsem se mu.
,,Chceš mít problémy?" koukla jsem na něj s odporem.,,Tak pokračuj."
,,Se toho tolik nestalo, ne?"
,,Pro tebe možná ne. Ale pro mě jo."

Občas si vyjdu v kudrnatých vlasech....

29. listopadu 2011 v 7:12 | Bonnie Paranoid
Ano, dneska jsem si přispala a mám svoje krásně kudrnaté vlasy. Ťuťů..^^ Aspoň jsem je dneska nemusela trápit, chudinky moje. ') Dneska večr si objednám barvy manic panic a dojdu do drogérky pro peroxid, a už se kurde musim objednat k tý kadeřnici. A příčesky dostanu k Vánocům. :)
...možná sem dám nějaký moje fotky. Ale spíš až třeba o víkendu, nebo tak.
I love you....
Bonnie Paranoid♥


Vlastní svět (11.díl) (Honza)

28. listopadu 2011 v 19:01 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Honza
Nevěděl jsem, co jí říct. Za těch pár dní toho pro mě udělala hodně a já jsem na ní změnil názor. Kdyby jste se mě na ní zeptali před týdnem a teď, ani byjste nevěřili, že mluvím o stejném člověku. Možná bych nevěřil ani já. Jenže když jí řeknu pravdu, budu zase za debila, bude mě mít za blázna, cvoka, kreténa, blbce.... Nebo jí mám lhát? Radši budu za blbce.
,,Okej. Řeknu ti všechno, co budeš chtít. Ale nejdřív ty." rozhodl jsem se.
,,Víš, vlastně ani neni co k povídání. Když jsem ležela v posteli, měla jsem hroznej...pocit. A pak, když jsem si vzpoměla na to, jak jsi tam seděl pod tim stromem..." kousla se do rtu. Zadržovala slzy. Doprčic, jak se ta holka změnila. Ještě nedávno by jí to bylo šumafuk. Tohle už není TAMTA Bára. ,,Tak jsem prostě šla. Napadlo mě jenom tamto místo. A pak, když jsem tě tam nenašla, tak jsem šla tou zahradou...a....prostě jsem to našla." Seděla na kraji mé postele. Nemusel jsem tu být! Ona mě zachránila. Proč se bojím jí říct pravdu? ,,Honzo...já...." Mlčela. ,,Jestli mi to nechceš říct, tak....nechci na tee nějak tlačit, ale..."
,,Pššt..." položil jsem prst na její rty. ,,Řeknu ti to." Chytil jsem jí za ruku. ,,Ale nevim, jestli se ke mě pak ještě budeš hlásit. Budeš si o mě myslet, že si vymýšlím. Že jsem blázen, nebo já nevim....ale tohle se opravdu děje."
,,Povídej." polkla naprázdno. Svírala mojí ruku jako jsem to dělával já, když mě máma vodila do školky.
,,Vídám mrtvé lidi." Bum. Co bude teď? Překvapeně se na mě podívala. ,,Ne, nemyslím to tak, že najdu denodenně mrtvolu. Tak často se mi to nestávalo....navíc to nejsou mrtvoly, ale duchové."
Nejhorší na tom bylo, že mi věřila. Viděl jsem to na ní, ona o tom nepochybovala.
,,Chceš říct, že ti to udělali oni?"
,,Jeden. Od začátku, jo? Ten den, když jsem šel za tebou ke schodům, jak jsem tě tam pozoroval protože jsem si myslel, že je to vtip....tam jsem potkal malou holčičku. Mrtvou. Ducha. Bože, to zní hrozně. A pak jsem šel za ní k tomu domu. Hořel. Nekoukej na mě tak, prostě hořel...a vněm byl právě ten, co za mnou teď pořád leze a jeho manželka. Přišla jsi mě odtamtud vytáhnout.... stejně bych je nezachránil, jsou přece mrtví. Nevím, jak se dostal ven ten chlap. Ale ta ženská tam pořád je. Místo toho, aby po mě chtěl, abych jí zachránil, nějak dovedl k tý studně.....neviděl jsem ho celou dobu, prostě jsem tam šel, protože jsem MUSEL. nevim, jak to říct, prostě když položíš ruku na hotkej plech, musíš ucuknout. A tak jsem to měl já. A pak...když jsi mi volala....tak už jsem tušil, že něco není v pořádku. U tý studny stál. První si se mnou....hrál a pak mě tam hodil. Chvíli před tím, než jsi přišla. Děkuju. Ty ho vždycky tak...zaženeš....nikdo jiný to nedokáže, nikdo jiný, koho znám." Z očí jí tekly slzy. Obejmula mě okolo krku.
,,Nemám tě za blázna. Miluju tě."

Vlastní svět (10.díl) (Bára, Honza)

27. listopadu 2011 v 22:26 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Nepůjdu tam!! Ne, musím. Musím tam jít, nemůžu ho v tom nechat samotného, konečně se k němu dostanu a nechala bych ho takhle, bez pomoci s někým ZLÝM v patách? To ne. Musela jsem tam jít. Tu ulici jsem našla hned. Klepaly se mi ruce, v nose mě štípalo a hrozilo, že se po mém obličeji roztečou slzy, které jsem mermomocí zadržovala. Kousla jsem se do rtu. Toho jsem si nikdy nevšimla. Čeho? Ne jenom ten barák byl děsivý. Celá ta ulice....zašedlé, staré domy, některé dokonce v takovém stavu, jako byl tamten. Když jsem stála před ním a koukala na jeho zborcené zdi, neudržela jsem slzy za víčky. ,,Honzo?" zavolala jsem, můj hlas zněl slabě. Nic, žádná ozvěna. Možná mě neslyšel. Přemohla jsem se a došla až k troskám dveří a vešla dovnitř. Prošla jsem všemi možnými "místnostmi", ale nikde nebyl. Věřte mi, že to bylo snad ještě horší, než kdybych ho našla mrtvého. Doprčic, o čem to tu melu? Je v pohodě. Vylezla jsem ven zadním oknem někam na zahradu. Na zahradu bez plotu a bez květin, zarostlou trnitými keři, ve kterých ale byla tu a tam nějaká ulička. Vydala jsem se jednou z nich. Větvičky se mi motaly do vlasů, občas jsem se škrábla do obličeje, ruky, nohy....bolest jsem ani nevnímala. Najednou jsem VĚDĚLA, že musím dojít na konec téhle cestičky. Když jsem si prohlížela trní, v hlavě jsem si z něj tvořila děsivé tvary, až jsem se ho najednou začala bát. Nebo to nebylo jenom v mě hlavě? Co když to bylo doopravdy? ,,Honzo!" Zkusila jsem na něj dál volat. Snažila jsem se, abych byla co nejvíc slyšet. Ta cesta snad nekončí! Ale musí, přece jsem na zahradě a ne v lese! Jo, na zahradě u lesa... Je dost možné, že tam žádný plot nebyl a já prostě zašla do lesa a on může být klidně někde jinde. A nebo je v lese. Co by tam dělal?
Dál už ta cesta nevedla. To je konec, proč jsem sem šla?!! Když jsem se pak rozhlédla kolem sebe, nalevo bylo křoví prořídlé a jakoby do tvaru NĚČEHO. Došla jsem k němu. Kamenná deska na zemi, mech a psí víno.... Byla to studna. Víko bylo nedávno sundané dolů, šlahouny rostlin zpřetrhané. ,,Honzo!" Nic. ,,Honzo!" Uf. Není tam. Věděla jsem, že tam nebude. A pak jsem našla na hraně studny loužičku ČERSTVÉ krve.
,,Bar....Báro." ozvalo se sdola. Do očí mi vyhrkly slzy. Nevěděla jsem, co dělat. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to nejsou halucinace.
,,Honzo, já.... neni ti něco?"
,,Jo...ne.....možná.....já nevím." Jeho hlas mě pophnal, zněl jako by měl pár minut před smrtí.
,,Sama tě nahoru nedostanu. Zavolám záchranku." Vylovila jsem v kapse mobil. Vytočila jsem stopadesátosmičku a pak jenom příjemné paní řekla, kde jsme, kdo jsem a jestli je ten ZRANĚNÝ hodně ZRANĚNÝ.
,,Dě....děkuju, že jsi přišla. Jak jsi mě našla?"
,,Až budeš nahoře, všechno ti řeknu. Ale ty mě taky."
,,Jo."
,,Všechno?"
,,Všechno. Slibuju."

Honza
,,Můžeš vstát?" koukala na mě shora. Ona mě neviděla, ale já jí jo. Vytáhl jsem ipod a tím jsem si udělal alespoň trochu světla. Pokusil jsem se vstát. V levě noze mě nepříjemně bodlo. Padl jsem na zem.
,,Ne. Vidíš mě?"
,,Vidím, teď už jo."
,,Jsem ti tak vděčnej, Baru. Ani nevíš jak. Kdybys přišla jenom o chvilinku dřív, tak..." odmlčel jsem se. Vážně jí to mám říct? Jí?! Vždyť ona si ze mě ještě před pár dny jenom utahovala. A teď bych jí měl svěřit to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl? Změnila se, jasně. Ale jak jí můžu věřit?
,,Tak co?"
,,Řeknu ti to nahoře." odbyl jsem jí. Musím si rozmyslet, co jí řeknu. ,,Baruš?"
,,No?"
,,Víš, já.....ještě předtím, než přijedou. Jak jsi poznala, že se mnou něco je?"
,,Miluju tě." řekla.
,,Podle toho?"
,,Ano, řekl jsi to tak....zvláštně, náhle, beznadějně." vzlykla. Pláče? Přede mnou?
,,Myslíš, že to neni pravda?" divil jsem se.
,,Vím to."
,,Ne, nevíš. Řikáš to proto, že je ti blbý říct, že si to nemyslíš. Víš, myslel jsem si, že holku jako jsi ty ani kluk milovat nemůže. Dřív. Ale teď, když jsem tě poznal.....přijdeš mi jako úplně jinej člověk. Toho člověka uvnitř miluju, né toho zvenku. Ikdyž.....toho zvenku asi taky." A je to venku.
,,Chceš slyšet pravdu?"
,,Samozřejmě."
,,Mám z toho radost."

Bára
Asi po deseti minutách opravdu přišli záchranáři a vytáhli ho. Padla jsem mu kolem krku. Jenže oni řekli, že si ho odvezou. Řekl jim, že si nic nepamatuje. Asi proto. Vzali mě domů a jeho si vzali s sebou do nemocnice. Ptala jsem se jich, co s ním je a oni řekli, že si ho nechají jenom na kontrolu a taky kvůli té noze, nebo co. Že by mohl mít otřes mozku. ,,Můžu ho přijít navštívit?" zeptala jsem se. Prý že můžu přijít hned druhý den odpoledne.
Samozřejmě, že jsem za ním hnala hned co jsem si po škole hodila tašku domů. Těšila jsem se na něj, bála jsem se o něj... Ležel v posteli, hlavu měl obvázanou, na noze sádru. Když mě spatřil, po jeho tváři se rozlil radostný úsměv.
,,Tak a teď mi vyprávěj." sedla jsem si k němu a políbila ho na čelo.


Vlastní svět (9.díl) (Bára)

26. listopadu 2011 v 22:30 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Když jsem dostala před vchodem do baráku polibek na dobrou noc, najednou jsem ani trošičku nepochybovala o tom, jestli mi za to všechno stojí nebo ne. Věděla jsem, že to všechno by mi stálo jenom za tenhle polibek. A jestli má být pokračování.... Měla jsem pocit, že létám. Ale když jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem, dostala jsem strach. Co když se nevrítil domu? Co když ho to NĚCO sleduje pořád, úplně pořád, třeba i domu? A jak jsem vůbec přišla na to, že ho něco sleduje? Protože to tak vypadá. Sakra, to je fakt. Jenže....proč se mu tohle děje zrovna teď, od té doby, co jsem se s ním chtěla poprvé sejít mimo školu? Je to kvůli mě? Ne, není. Nemůže být. Mohlo. Jenže já jsem si tolik přála, aby se měl dobře.... Vylezla jsem z postele a popadla mobil. Musela jsem se ujistit, že je v pohodě, bez toho bych neusnula. Nejdřív to nebral. Když jsem to zkusila podruhé, zvedl to asi po třetím zazvonění.
,,Bari?" ozval se jeho hlas. Zněl divně, zastřeně, rozklepaně.... ,,Co se děje?"
,,Já jenom jestli jsi v pohodě..."
,,Jo, jsem...."
,,Dobře. Promiň, jestli jsem tě vzbudila."
,,Ne, nevzbudila...." Nebyl v pořádku. To jsem vycítila jak z hlasu, tak ze slov a způsobu jednání. ,,Baru?"
,,Ano?" polkla jsem.
,,Miluju tě." Na tohle jsem čekala. Jenže teď to nebylo to pravé, on se mi tím něco snažil naznačit....
,,Já tebe."
Zavěsil. Byla jsem si jistá, že takhle ho nemůžu nechat. Něco se s ním děje. Určitě ani nedošel domů. Nebo si to namlouvám? Ale proč bych si to měla namlouvat? Nenamlouvám. Těch otázek bylo na mojí hlavu moc. Hodila jsem na sebe mikinu, zaplula do prvních bot, které jsem spatřila a vyběhla ven. Nohy mě vedly, nemusela jsem nad cestou přemýšlet. Věděla jsem, kde bydlí. Zašla jsem tam. Otevřela mi rozespalá žena.
,,Je to Honza?"
,,Ne, ještě nepřišel...a ty jsi kdo?"
,,Jeho...ehm...kamarádka."
,,Nevěděla jsem, že má kamarádky."
,,No, jednu možná. Jmenuju se Bára. A teď...nashledanou."
Neměla jsem času nazbyt, nemohla jsem se vykecávat s jeho mámou. Vytáhla jsem z kapsy mobil, ale zase jsem ho strčila zpátky. Něco mi radilo, že bych mu volat NEMĚLA. Co? Možná strach....
Není doma! Není doma! Pořád jsem si to dokola opakovala. Kde může být? Přemýšlela jsem za běhu. A potom jsem si vzpoměla na jedno jediné místo...

Spřátelíš?')

26. listopadu 2011 v 21:43 | Bonnie Paranoid |  Affs
Zase spřáteluji a budu mazat ty, co sem nechodí (ze starých affs). Takže.....CHCEŠ BÝT MEZI AFFS?
1.) přezdívka
2.) blog
3.) Proč chceš spřátelit? (To je jenom kontrolní otázka, tím se ujišťuji, že sem budete chodit)
4.) Budeš sem chodit aspoň dvakrát do týdne? (Samozřejmě, že když odjedeš nebo nebudeš mít přístup k netu, tak to v pohodě beru...;))

Vánoce jsou za dveřmi....^^

26. listopadu 2011 v 13:32 | Bonnie Paranoid
Včera se u nás dělal "Úklid - velký třesk". Jo, tak tomu řikám. Mámě rupne v bedně a jde se na to. Umyla okna, nalepila tam vánoční motivy (víte, takový ty nálepky na sklo), místo normálních závěsů dala ty vánoční, nad okno mezi kuchyní a obývákem (Je to tu u nás jak na baru, když někdo něco chce, houkne si a máma mu to položí na to okýnko z kuchyně) nalepila takovou housenku z umělýho jehličí s pomerančema, ořechama a hnězdičkama. Večer jsem si narazila malíček, bolí to jak svině, mám to fialový. :D A to ještě budu mít začátkem prosince koncert (kytara a piáno). Fakt nevim, jak se to do tý doby naučim. :D
Dneska jsme si uklidili pokoj (..je totu pěkný, ale asi to dlouho nevydrží...xD) a teď se jdu učit plést náramky přátelství. Už jsem jeden začala, ale zkonila jsem to, takže...:( :D
I love you...♥*
Bonnie Paranoid
P.S.: Večer dám určitěnějakou povídku, nebo něco. :) A kouknu na vaše blogy...*

Emo styl? aneb Mám toho až po krk.

25. listopadu 2011 v 22:53 | Bonnie Paranoid |  I write
(Technická připomínka: na vaše blogy chodim. Denně, možná obden. Ale nepudu přidávat komentáře pořád k těm samejm článkům....jo a rozhodla jsem se, že tam sice chodit budu, ale dám komentář až když dáš komentář ty. Platí? Musí.... všechny vás miluju, ale nesnášim přidávání komentářů....tak jestli chcete mít pod článkem komentář ode mě, musíte dát komentář mě ke článku....nejlíp k tomu, kterej je bez komentářů....a já ti ho tamdám. Samozřejmě, že to všechno číst budu pořád.)

Proč si asi myslíte, že tohle píšu? C.č.

Vlastní svět (8.díl) (Honza)

25. listopadu 2011 v 21:44 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Otočil se a šel pryč. Spálené oblečení na něm plandalo. Chtěl mi něco udělat! Vyrušila ho....kdo ho vyrušil? Rozhlédl jsem se. Najednou byla tma jako v pytli, přitom ještě před chvílí se mi zdálo, že bylo světlo. Ležela vedle mě, celá pokroucená. Pomalu jsem se zvedl a snažil se ji probudit. Už jsem pomalu ztrácel naději. Je to moje chyba! Místo mě udělal něco jí. Posadil jsem se zpátky k tomu stromu, položil jsem si hlavu na kolena a přemýšlel. Ne, nepřemýšlel. Brečel jsem, jenže......kdo by to přiznal?
,,Honzo?" ozvalo se z tmy. Pořád ležela, ale byla zezadu podepřená lokty, nejspíš aby na mě pořádně viděla. Dlouho jsem neodpovídal. Dokonce jsem už i uvažoval nad tím, jestli to opravdu řekla.
,,No?" polkl jsem po dlouhé době.
,,Někdy mám strach..." zvedla se.
,,Ze mě?" usmál jsem se. Ze mě mít strach nemusí.
,,Ne." zavrtěla hlavou a přisedla si ke mě. Zase se opakovalo to dlouhé ticho, ale tentokrát jsem čekal já, ne ona. ,,O tebe."
,,Já....asi bych ti to měl vysvětlit, ale..." nevěděl jsem, jak pokračovat. Doprčic, přece jí nemůžu říct pravdu!
,,Víš....já o tebe měla strach už dřív, to jsem tě ještě takhle neznala. Když ti nadávali a tak...." bylo pro ní těžké to říkat. ,,Byla jsem na tebe taky hnusná, ale jenom proto, že jsi jinej....víš, já se všeho, co je jiný, bojim. A když jsem šla s davem a nadávala ti, tak to bylo lehčí."
,,A co dneska? To byla chyba, co jsi udělala?" ujelo mi.
,,Sám si to nemyslíš, tak proč to řikáš.....?!" zavrtěla hlavou. ,,Je jasný, že ne."
,,Jo, máš pravdu...vidim ti do hlavy." zasmál jsem se. Zarazila se.
,,Vážně? To ale potom víš, že..."
,,Ne, nevidim. Bohužel."
,,Proč bohužel?"
,,Nebuď zvědavá." usmál jsem se. ,,Jdem domu?"
,,Jdem. Ale ne tamtou ulicí..." pohodila hlavou směrem k ulici, ve který je ten rozpadlý dům. Vzali jsme to velkým obloukem, jenom abychom se toho místu vyhli.

Jestli přijdu domů a nepůjde mi počítač, tak s tím fakt šlehnu.

24. listopadu 2011 v 10:36 | Bonnie Paranoid
Ahoj. :D Máme infošku a já nevim co dělat, protože už jsem ten "úkol" splnila. :D Psali jsme test ze zemáku a teď ještě zkouší z příroďáku poznávačku, grrr....x! Dneska se vrátim domu až v půl šestý nebo možná dýl, takže asi víte, jakou mám náladu. :D Každopádně máme na počítači něco zničenýho, takže se bude hupovat novej...btw. asi by ml v příštích dnech zase kiksnout. :D Teď jsem si vzpoměla na nejdokonalejší písničku na světě....NOTHING ELSE MATTERS. ♥
Jinak možná dám opoledne další díl povídky "vlastní svět". Promiňte, že jsou ty díly tak ktrátký, ale bude jich hodně, takže pohoda. ;D Nebo to možná napíšu ještě teď....nevím ani jak pokračovat, sama jsem napjatá a těším se na další díl. Chápete to? :D x'D
I love you...♥
Bonnie Paranoid*

Vlastn svět (7.díl) (Bára)

23. listopadu 2011 v 20:13 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Najednou se odtáhl a šokovaně zíral za mě. ,,Děje se něco?" opatrně jsem se zeptala. Už jsem nechtěla zažít to, co včera.
,,Ne, v pohodě." usmál se neupřímně. Neupřímně - to myslím tak, že se rty smály, ale oči zíraly nepřítomně, snad mě ani skoro nevnímal. Sakra! ,,Hele, nechceš zajít ještě někam...ehm....jinam?"
,,Klidně..." zaskočilo mě to, ale kývla jsem, ikdyž jsem se trochu bála. No, trošku...víc. Kdo by ne. Chytl mě za ruku. Teď jsme šli mnohem, mnohem rychleji než předtím. Zatáhl mě do kavárny, kde bylo hodně lidí, nejoblíbenější ve městě. Zeptal se, co si dám, objednal to a zaplatil. Pak si ale někam "odskočil". Jo, jenže jsem ho viděla oknem, jak šel někam ven. Rychle jsem do sebe kopla zbytek kafe, hodila mobil a peněženku, co ležely na stole, do tašky a šla za ním. Šla jsem jenom chvíli, potom jsem se rozběhla, protože jsem ho prostě neviděla. Když už jsem přestala doufat, že ho najdu a směr jsem udávala jenom podle instinktu, spatřila jsem. Seděl u jednho stromu, opřený zády o kmen. Pořád zíral do prázdna. Vyděsilo mě to. Nevěděla jsem, co dělat. Buď půjdu k němu, což se mi ani za mák nechtělo, nebo půjdu zpátky a nechám ho tady. Vybrala jsem si tu první možnost. Pomalu jsem k němu šla, dělala jsem schválně kraťoučké kroky, abych si cestu co nejvíc prodloužila. Když jsem stála nad ním, pořád vypadal tak, jak předtím. Dotkla jsem se jeho ramene. Nereagoval. ,,Honzo?"
Nic. Vypadal, jako by se něčeho hrozně lekl. Chytla jsem ho ledovou ruku. Obejmula jsem ho....a pak jsem ucítila jenom bolest v hlavě, jako by mě někdo chtěl omráčit.

Je lehké hrát si na dobrého, těžší jím opravdu být.

23. listopadu 2011 v 16:11 | Bonnie Paranoid
Dneska mám náladu na nic. Musim se učit, zejtra píšem ze zemáku a zkouší poznávačku z přírodopisu... už to jakž takž umím, ALE....stejně nemám náladu na nějaký delší článek. Nemám ještě vymyšlené, co se v povídce na pokračování stanr....tak možná pozdějš....stejně mám pocit, že to nečtete. :/
Možná přidám nějaký písničky nebo tak, ale.....nevím. :D
I love U ♥
Bonnie Paranoid*

Help me, please! I need new dess!

22. listopadu 2011 v 18:23 | Bonnie Paranoid
Potřebuju novej dess..... Já vím, já vím. Je hodně blogů, který ti dess udělaj atd, atd. Ale já bych chtěla nějakej od vás, kdo děláte dessy a chodíte sem, protože mě aspoň trošku znáte a víte co se mi líbí a nelíbí. Nechcete mi někdo helpnout? Děkuju moc.

Vlastní svět (6.díl) (Honza)

22. listopadu 2011 v 17:41 | Bonnie Paranoid |  Vlastní svět...
Ahoj....
Mám se normálně, jako vždycky. Ikdyž možná o maličko hůř. Ale tak už to bývá...:x

Bonnie potřebuje psát

21. listopadu 2011 v 21:18 | Bonnie Paranoid |  I write
Uvědomujete si vůbec, že si to všechno děláme sami?
Jasně. Teď si řeknete, že těžko ovlivníte člověka XXX, aby vás naednou miloval. Jasně, že ne. JENOMŽE. Když děláš, že je ti volnej, je pro něj (pro ni) asi těžký, říct ti pravdu. Kdyby jsme byli všichni upřímní, bylo by to lepší, mnohem lepší.
Jo, já taky pravdu neřeknu a často mám pocit, že jsem tu k ničemu a že mě nikdo nemá rád, že jsem debil a zamiluju se vždycky do nějakýho kokose, kterej letí na blonďatý holky, který nemaj v hlavě nic jinýho než oblečení a šminky. Ale pořád jsem tam někde v hloubi duše ráda, že žiju mezi lidmi, které mám ráda (ikdyž nejlepší a nejmilejší lidi žijou tak strašně daleko...) a dokonce že i vypadám, jak vypadám!
Vím, že plácám pátý přes devátý, ale koukali jste dneska na zprávy? Nebo prostě v poslední době? A viděli jste, co se děje v cizích zemích, který ale nejsou zase až tak moc daleko od nás? Jasně, že to nejsou úplný sousedi, ale..... Mám pocit, že se to všechno hroutí. Ne mě, já se mám ještě pořád dobře. Ale celej svět se hroutí a bude se hroutit dál, až nás polovina pochcí...promiňte, poumírá. Nebojím se toho, ale štve mě, že si to uvědomuji jenom málokdy. A proto si užívejte každého dne tak, jako by měl být váš poslední! Vyplatí se to.
S upřímnou láskou, smíšenou náladou a chutí psát dál.....Bonnie Paranoid♥°°