3.ČÁST

28. září 2011 v 19:19 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
TEREZA
Já: Okej. Přijdeš ty k nám? :)
Michal: Přijdu...;)
: Tak dělééj...:)
Michal: Už jdu. ♥
Odhlásím se z facebooku a vypnu notebook. Kriticky pohlédnu do zrcadla. Fialové, úzké džíny, černé triko, vlasy jako vždycky, na obličeji světlý pudr a pod očima linky....to by šlo. Ještě tašku přes rameno, CONVERSE boty a vyrazím.
Venku už jde pár metrů ode mě Micahl. Jak mě spatří, roztáhne ruce a já mu padnu okolo krku. Líbne mi pusu na rty.
,,Zlato." chytne mě za ruku a proplete naše prsty. Jdeme po ulici, směrem k polím a lesu. Ano, k lesu. Dojdeme k němu Dojdeme k němu, vydáme se po asi metr široké, lesní cestě, lemované listnatými stromy a keři. Jen tak se tu procházíme, ruku v ruce. Zkoumavě si ho prohlížím, ale tak, aby to neviděl. No, opravdu vypadá jako emař. Tmavě hnědé vlasy, černá bunda, džíny s pyramidovým páskem, obepínající jeho...nohy. Dokonce nosí i patku přes oko a ve rtu má kroužkový piercing. Stačí přeláknout nehty na černo, podmalovat oči...a je z něj emař jak fík. Na škole se povídá, že je emo. Ale to se povídá i o mě.
Na jeho vlasy dopadne bílá, sněhová vločka. Nejdřív jich je jen pár, ale pak jakoby se roztrhla obloha. První sníh.
Koukne na mě, nejspíš myslí na to samé. Ani si neuvědomuju, že stojíme pořád na jednom místě, že nikam nejdeme. Chytne mě za ruku, skloní se ke mě a políbí mě. Chvíli se jenom tak "otrkáváme" a pak naše rty povolí a zapojí se i naše jazyky. Vždycky jsem si myslela, že piercing při líbání vadí, ale opak je pravdou.
Když mě už skoro zařínají bolet rty, spatřím nalevo od nás mého bráchu s Monikou...! Neskrývám údiv, ale od Míši se neodtáhnu. Ten tam také zabloudí pohledem. Jenže místo toho, aby nás obešli, mi Honza zaťuká na rameno: ,,Čau milencí.Co tu děláte?" ruku nechá klidně Monice okolo pasu.
,,Nevidíš?" usměje se na něj Michal.
,,Až moc dobře.." ujede bráchovi. Oba se usmějeme.
,,Co ještě chcete?" zeptám se.
,,Nic.." pokrčí rameny Monča, ale můj povedený bratříček ne a ne odejít. Tak prostě položím moje ruce na Michalova ramena a přitisknu se k němu. Hladí mě po zádech. Možná je to začne nudit, kdo ví. Jisté ale je, že vidět je, jak odchází, je bezva pocit.
MICHAL
Z naší společné procházky jsem šel k tetě pro věci a pak domů. Nijak moc mě neláká představa promarněného odpoledne u ní v bytě.
,,Nemáš klíče?" otevře mi dveře babička, poté, co jsem víc jak minutu usilovně zvonil.
,,Ne." pokrčím rameny. ,,Ahoj babi." Obejmu jí okolo krku. Moc dobře si uvědomuju, co pro mě v mém životě znamená. Tátu jsem v životě nepoznal, máma je nemocná...bože, snad se brzo uzdraví. Sice mám ještě tetu, ale pochybuju, že by mě chtěla mít doma pořád. Stačí jí, když tam přespávám....někdy. Jsem tam poslední dobou čím dál tím víc.,,Přišel jsem jenom na skok." zouvám si boty. ,,Pojedu za mámou."
,,Dobře, Míšo, jak myslíš." Projdu kuchyní a obývákem až k mému pokoji. Přivítá mě plakát přilepený nad mým stolem. Hodím k němu tašku, ze kterého vytáhnu mobil, peněženku, Ipod a přendám je do menšího batohu.
V autobuse moje obrana proti dotěrným, barvami hýřícím aurám a myšlenkám totálně pohoří. Dělá se mi z toho špatně od žaludku, motá se mi hlava, prostě se cítím úplně na nic. Hlavu opřu o studené okno. Pěkně chladí do tváří, odlepím se od něj až když s úlevou vstanu, protože KONEČNĚ dojedeme k nemocnici. Vystoupím a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Stojím před velikánskou budovou, do které se mi ani za mák nechce. Chodím sem nerad. Máma tu je jenom někdy. Když jde na vyšetření, chemoterapii a podobně.
Statečně projdu parkem, vyběhnu po šesti schodech ke vchodovým dveřím. Otevřu je. Do nosu mě praští nemocniční pach infekce a já se, proti vlastní vůli, zapotácím. Vystoupám váhavě po schodech nahoru do třetího patra, přičemž se snažím nevnímat místní atmosféru. Snažím, ale marně. Jdu tichou chodbou, moje kroky jsou tak hlasité..... Před dveřmi jejího pokoje se párkrát zhluboka nadechnu, jenom do nich strčím protože jsou pootevřené. Leží na posteli, když mě spatří, vlídně se usměje. ,,Ahoj."
,,Ahoj." Taky se snažím usmát. Opatrně se posadím na kraj postele. Vypadá hrozně vyčerpaně. I přestože mě každý dotek s jiným člověkem hrozně moc vyčerpá, zvlášť s ní, strašně unaví, protože se na mě přenesou její pocity ještě hlouběji, pohladím jí po ruce. Najednou jsem plný beznaděje, prázdnoty, smutku...
,,Tak co, jak to jde?" zeptá se.
,,Jo...v pohodě." prohodím. Jasně, že NEJSEM v pohodě. Zvedne hlavu, ze které už vypadaly všechny vlasy. Dlouhou dobu jsme vybírali paruku, která by jí sedla. Nakonec v její skříni leží podobná jejím dřívějším, krásným, hnědým vlasům, které si barvila na ohnivě červenou.
,,Zejtra pojedu domu." řekne. Přikývnu. ,,Máš dost peněz?"
,,Mám." odpovím pravdivě.
,,To je dobře."
Dotknu se její tváře. Je ospalá a unavená. Povzbudivě se na ní usměju. :,,Spi. Potřebuješ to."
Takže....tohleto jsou dvě části, který mám uložený v počítači. Dneska začnu opisovat něco, co mám na papíře..prostě pokračování. Je toho sice strašně moc a dneska to rozhodně všechno neopíšu, ale aspoň něco. ;)
:) A omlouvám se za chyby, jsem jenom člověk. :D
Bonnie Paranoid
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gladuska Gladuska | Web | 28. září 2011 v 19:30 | Reagovat

Pěkný! :) dlouhej článek.. :D

2 Bonnie Paranoid ♥ Bonnie Paranoid ♥ | 29. září 2011 v 7:11 | Reagovat

[1]: Dík...=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama