2. část

28. září 2011 v 19:19 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
Michal
Obejmutí pro mě bylo tisíckrát větším podpořením, než litování a omílání událostí. Rozuměli jsme si beze slov, což byla částečně vina i mého daru, ale věřím, že by to tak bylo i bez něj.
Obejmu jí taky - položím ruce na její záda a -...neubráním se bolestnému zasténání. Do hlavy se mi hrnou další myšlenky, zatímco se odtahuje - její: Panebože, co to bylo? pomyslí si,napadá mě jenom jediný...jestli tohle je pravda...nepanikař, nepanikař. Třeba má jenom odřený ruce, kdo ví.
Chytne mě nejdřív za levou ruku, uchopí můj rukáv a pomalu ho vytáhne nahoru. Zamrká nevěřícně očima a pak je zavře. To snad ne! Pořád se mi dere do hlavy její mysl. Němě na ní zírám, neschopen jediného slova. Panebože, on se...řeže! Pořád drží mojí ruku mezi náma dvěma. Odhodlám se porušit ticho: ,,Terko...." řeknu, ale nevím, co dál.
,,Já, já.....já tě chápu, Míšo," marně si stírá rukávem slzy z očí, protože jí tečou po tvářích. A není sama. Nevím, jestli mám říct: ,,Nebreč," nebo , ,,vybreč se, uleví se ti", ale nakonec neřeknu ani jedno. Porozumíme si i beze slov....
Shrne mi rukáv zase dolů, pustí moji levou paži a místo toho mě chytne za pravou ruku a pevně ji stiskne. Jdeme okolo mnoka rozpadlých náhrobků, až dojdeme úplně na konec, k márnici. Staré, rozpadlé márnici. V okolí panuje pověst, že to straší duch mladé dívky, kterou choval dříve jeden sedlák jako služku. Přivázal jí ke stromu kousek odtud, do lesa, a tam jí nechal umřít hlady a žízní - nikdo na ní nepřišel, ikdyž zoufale volala o pomoc. Bylo to v noci a k ránu už jí došly síly.
Brrr...i přesto, že mě to děsí, prolezeme spolu dírou ve ztrouchnivělých dveřích dovnitř. Páchne to tu starým dřevem a...
ne, to není možné, jenom si něco namlouvám, tady přece tělo mrtvého neleželo víc jak dvacet let...!
,,Jsme blázní, že sem lezem, viď?" otočí se na mě a těká svýma smaragdovýma očima po místnosti.
,,No to jsme....už vidim ten titulek v novinách: dva blázniví teenageři vlezli ze zvědavosti do márnice, která se na ně sesypala pod nátlakem jejího stáři," snažím se zasmát.
,,Myslíš?" rozhlíží se.
,,Co?" vykulím nechápavě oči.
,,Jestli by to mohlo spadnout?"
,,Pochybuju...." pokrčím rameny. Prochází se po místnosti až narazí na dlaždičku popraskanou rovnoměrně do kříže. Zaujme mě to a mou strnulou polohu u dveří vyměním za prozkoumávání toho podivně vypadajícího čtverce. Pak vytáhnu dlouhou jehlu, kterou nosím pořád u sebe (doprčic, proč jí musí vidět?!) a snažím se s ní vyndat alespoň jeden střep dlaždičky ven. Na první pokus se to nepodaří, ale podruhé už ano. Když je venku jedna, snadno se vytáhne i zbytek. Pod nimi bylo slaboučké, ocelové lanko. Poodstoupil jsem o trochu dál, chytl za něj a snažil se ho vytáhnout, jenže místo toho se od země odlepil celý kus podlahy. ,,Jééé..." koukne se Terka dolů.
,,Tunel?" svraštím obočí. Zafackoval bych si za to.
,,No, spíš nějaká...chodba, nebo tak něco," zasměje se. Dokonce zjistím, že už mě dlouho neotravovaly tak hlasitě ničí myšlenky.
,,Baterku s sebou asi nemáš, co?" zeptám se. Zavrtí hlavou.
,,Tak až sem příště pudem, tak je vezmeme a kouknem tam, ne?" mrknu na ní a jí se šťastně rozzáří oči.
Tereza
Uklidil dlaždičku zpátky na její místo. Vylezeme ven. Už je tma, což je zrovna tady dost nepříjemné. Jdeme vedle sebe mlčky, ruku v ruce. Obejdeme největší hrob, který byl vybudován na počest mužů padlých v 2. světové válce. Brána se s hlasitým zavrzáním pohne, když se do ní oba opřeme. ,,Zdá se mi to, nebo...byla zavřená?" poruší Michal dlouhé ticho až na mostě přes řeku.
,,No jo, ale my jí přece otevřeli, když jsme tam šli..." zděsím se, ,,a zavřít dá dost práce na to, aby to bylo větrem."
,,Chmmmm......tak tam někdo byl," uvažuje.
,,Možná," připustím, ,,jdeš dneska k tetě?"
,,Jojo," zabočíme do naší ulice. Já tu bydlím (stejně jako Michalova teta). Hodně u ní přespáv. Dojdeme k našemu domu. Nahmatám v kapse klíče a odemknu vrátka u plotu, která pod mým nátlakem hlasitě zasténají. ,,Jdeš dál?" otočím se na něj, ,,je tam jenom brácha...a děda." Táta přijíždí v jedenáct a máma s námi nežije, našla si mladšího a udělala si s ním další dvě děti.
,,Honza?" zeptá se.
,,Né, Bohouš," oaba se rozesmějeme, ,,tak pojď..." Chytnu ho za ruku a vedu ho za sebou. Když se za námi zavřou dveře, skopneme z nohou boty, já fialové converse all star, on černé.
,,Honzo?" zakřičím. Brácha zareaguje okamžitě - zjeví se ve dveřích kuchyně.
,,Ahoj," vyzdvihne levé obočí. Oba ho pozdravíme.
,,Nemáš hlad?" kouknu na Michala vedle mě.
,,Ani ne, ale dík," usměje se.
,,Žízeň?" zeptám se, ale zavrtí hlavou, ,,tak..jdem nahoru?" Kývne.
,,Nebudu vás rušit," usměje se Honza a obrátí se k odchodu.
,,Nejdem dělat nic nelegálního," ujistím ho, ,,jestli chceš mít jistotu, tak pojď s náma."
,,Ani ne, potřebuju ještě něco dodělat...." řekne a když na něj tázavě kouknu, dodá: ,,Na notebooku."
Po schodech dojdeme až do druhého patra, pak zahneme doleva a tam pak do mého pokoje. Posadíme se na zem vedle sebe na velké, černo-bílé, kostkované polštáře.
Michal
Sedím u ní v pokoji na zemi. Má to tu pěkné. Naposledy jsem tady byl za Honzou, ale za ní už taky párkrát.
Vezme mou ruku do své. ,,Ej...nechci ti do toho kecat, ale...neni ti...tak trošku....teplo?" koukne na mou mikinu, kterou jsem měl ještě před chvílí na sobě v mrazu a bylo mi akorát, ani horko, ani zima. Byl jsem zvyklý pořád nosit dlouhé rukávy, abych zakryl jizvy, ale teď není před kým.
Usměju se a sundám jí, takže tu sedím jenom v černém tričku s krátkým rukávem. Zvláštní pocit. Nemuset skrývat své slabiny. Věřit někomu. Milovat někoho.
Je těžké jí pozorovat, jak se sebou bojuje, aby mi nekoukala na ruce a přitom nenakouknout k ní do hlavy, ale zvládnu to. Musím. Pak s tím přestane a prostě zvedne mou levou ruku, která je horší, protože jsem pravák. Jemně přejíždí ukazováčkem po tom nejhlubším řezanci. Kupodivu to není nepříjemné, spíš naopak. Sjede o trošku níž až k zápěstí. Tam zůstane.
Najednou toho strašně moc lituju. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Terce. Ona je jediná, kdo to (kromě mě) ví. Záleží jí na mě. A mě na ní.
Najednou se rozrazí dveře a v nich stojí Honza: ,,Přišel jsem se nečekaně přesvědčit," culí se. Terka pustí mou ruku a já se prostě jenom snažím, aby nebyla vidět.
,,Přesvědčil ses?" zeptá se.
,,Jo, přesvědčil. Jenom...můžu si půjčit tvuj noťas? Podělal se mi program na fotky."
,,Můžeš," řekne Terka. Honza ho popadne a téměř okamžitě zmizí.
Kouknu na ní. Naučil jsem se své síly alespoň částečně ovládat, ale přesto poznám z jejích očí, že není zrovna nejveselejší.
Tereza
Pohladí mě po zádech a přitáhne o trošku blíž. Položím svou hlavu na jeho břicho. Hladí mě ve vlasech, což mě donutí vzpomenout na si na mámu, která to také dělávala. Dřív.
Zase se rozletí dveře. ,,Ty nás snad doopravdy kontroluješ...!" ujede mi, ale k mému údivu v nich nestojí brácha, ale děda. Nezvednu se, zůstanu tak, jak jsem a Michal taky.
,,Děti, nechcete si se mnou dát koláčky? Měl jsem dneska míň objednávek, tak jsem jich udělal o pekáč navíc...." culí se na nás. Děda peče koláče a jiné sladké pečivo na objednávku. Na to, ře je mu 56 je nezvykle čiperný. Je v indvalidním důchodu.Byl na operaci plotýnek. ,,Honzík nemůže, pracuje na počítači."
,,Pojď, uděláme mu radost," zašeptám Michalovi.
,,Moc rádi, že jo, Terko?" usměje se.
Večer s dědou uběhne jako voda, dobře se bavíme, Michal se s ním dá do řeči o jejich motorkách (děda kupodivu překousne i to, že je Míšovi teprve 15 a že nemá řidičák a přesto jezdí). V půl jedenácté se Michal i přes naše protesty zvedne k odchodu. ,,Tak snad zas někdy příště," usměje se na dědu, ,,nasledanou."
,,Ahoj," zasedne do svého koupacího křesla.
,,Já jdu odemknout Michalovi ," zvednu se, Michal na mě čeká u dveří. Otevřu je, nazujeme si boty a vyjdeme ven z našeho domu. Před vrátky mě chytne okolo pasu a já jeho pak okolo ramen. Natáhnu se k němu, on se skloní a políbí mě. ,,Děkuju," zašeptám, ,,jsi strašně moc hodnej."
,,Za málo. Náhodou, s tvym dědou je docela švanda," usměje se, ,,a teď pšššt. Čeká na tebe za záclonou." Ještě jednou mě políbí, pohladí po rukou a pak pustí. ,,Pa, lásko."
,,Pa," usměju se a zůstanu stát na místě, dokud nezmizí ve tmě. Zabouchnu za sebou vrátka, domovní dveře a i ty od dědy pokoje. Sedí v houpacím křesle, u pusy fajfku.
,,Děkuju dědo," zopakuju to, co jsem řikala ještě před chvílí Michalovi.
,,Neni za co, Terezko. Tohohle kluka se drž. Pěkně se s nim povídá a má tě doopravdy rád."
,,Jak to poznáš?" zeptám se.
,,Myslíš, že jsem slepej?" zasměje se, ,,kdybys viděla, jak se na tebe dívá, když se nekoukáš. A myslíš, že jsem vás tam nahoře a..venku neviděl?"
,,Dostaneš za uši," tvářím se naoko naštvaně, ,,Já vim. A já ho mám taky strašně moc ráda. Yl to vždycky muj nejlepší kámoš...." řeknu. Povídání s dědou působí vždycky jako léšivá náplast, urovnám si to v hlavě.
,,Asi půjdu spát. Vstávala jsem brzo ráno..." popojdu k jeho křeslu, pohladím ho po ruce a obrátm se směrem ke dveřím.
,,Dobrou noc Terezko, dobrou noc."

MICHAL
Když usednu na postel v tetině pokoji pro hosty, ve kterém ale už nespal alespoň rok nikdo jiný než já, pořád cítím Terky vůni. Možná, že se mi to zdá, ale prostě....cítím jí.
Po sprše se převléknu do delšího trika, ve kterém spím. Lehnu si na postel. Z ulice na mě dopadá paprsek světla pouliční lampy. Zkoumavě před sebe natáhnu obě ruce. Opravdu to vypadá hrozně. Musím s tím přestat....kvůli ní. Dneska jsem se jich nedotkl ničím ostrým, kromě toho zatraceného klíče ráno.
Po zdlouhavém přemýšlení, přemítání a překonávání usnu, ale ne nadlouho. Zdá se mi sen. V něm běžím dlouhou chodbou, která nemá konec, ani začátek. Prostě běžím po bílé podlaze, pod bílým stropem, mezi bílými stěnami.....Chodba, které byla ze začátku dost velká na zo, abych se do ní akorát vešel, se začne zužovat. Mačká mě a já se scvrkávám s ní. Celý propocený se probudím. Zamžourám očima do tmy a abych zase usnul, musím si nandat na uši sluchátka.
Probudím se šasně ráno, asi v pět hodin. Naštve mě to. Každá minuta bez ní je pro mě téměř zbytečná a teď jí rozhodně nebudu budit, zvlášť ne kvůli mě.
Skopnu ze sebe deku a ospale se došourám k oknu. Pohlédnu z okna, kde nevidím nic, kromě černé prázdnoty. Půjdu se projít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama