1.část

28. září 2011 v 19:18 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
Tereza
,,Když on je tak....krásnej," míchala jsem kakao v hrnečku od granka. Moje kamarádka Monika se usmála.
,,A ty ještě víc, tak co to hrotíš?" řekla a usrkla trošku ze svého hrnku.
,,No, ještě kdyby...já jsem oproti němu totální nula!" pokřivým svůj věčný úsměv, když vduchu srovnávám sebe s Michalem. On má tmavě hnědé vlasy, já černé. Jeho jsou rozcuchané a padají do očí a moje jsou sčesané na patku, nahoře natupírované a dole dorovna vyžehlené. Jeho úsměv, obličej, postava, povaha....to se nedá s nikým srovnávat. Zvlášť ne se mnou.
,,Nemel kraviny, brouku," mrkla na mě, ,,ty víš, že to tak není. Měla bys ho vidět, jak na tebe pořád zírá, když se nekoukáš."
,,Ale je. A....co když ho tim pak ztratim jako kamaráda?" vzdychla jsem. Pravda je taková, že si nedovedu představit můj život bez něj.
,,S tebou je to těžký," zasmála se a položila svůj hrnek na můj noční stolek.
,,Tak panstvo, dáme si to ještě jednou, jasný? A trošku života do toho dejte, jste jak leklý ryby!" tleskala rukama naše třídní učitelka, která stála u zdi veliké haly na cvičení.
,,Když my chceme jinak do dvojic!" ozvalo se zezadu. Byla to Moika, jak jinak. Pak se k ní přidali i další lidi.
,,Tak se nějak rozdělte, no...a kdyžtak kluk s holkou, jo?" pročísla si rukou svou rudou kštici. Okolo mě začali procházet holky i kluci. Pak jsem zahlédla Michala, jak se šourá směrem ke mně. Zastavil se tak třicet centimetrů ode mě a usmál se. Taky jsem se usmála a pak už nějak nevyzbyl čas na otázku typu jdem spolu?, protože nás už učitelka táhla úplně dopředu.
,,Tady to bude nejlepší. Jste oba takový výrazný, tak budete vepředu." rozhodla.
,,No, já bych řekla, že-" nedokončila jsem větu, protože mi zase skočila do řečí.
,,Žádný výmluvy, budete tady." otočila se a odešla urovnávat další dvojice.
,,Rozkaz kapitáne..." zamumlala jsem. Michalovi se vytvarovaly rty do zřetelného úsměvu. Po deseti minutách jsme už byli postaveni v rovných, úhledných řadách.
,,Do plesu máme sice tři měsíce, ale musíme si to zkoušet minimálně jednou za tejden, děcka," popšla třídní ke CD přehrávači a pustila hudbu. Ten remix jsem dělala já s Monikou, Michalem a pár lidmi ze třídy. Musím říct, že se nám povedl.
Po hodině jsme se všichni odklidili ven ze školy, protože to byla naštěstí poslední hodina. Dopadlo to tak, že jsem měla namířeno na náměstí, s Michalem po boku. Kluci se s ním moc nebavili - on byl vždycky jiný, takový...citlivější. A hezčí, to se mu musí nechat. Vlasy měl sestříhané tak, že vypadal vlastně jako emař.
Už byla docela zima, konec listopadu. Vduchu jdrm di nadávala, že jsem si ráno oblékla jenom delší mikinu. Povytáhla jsem rukávy a o trošku víc se do ní zachumlala. Pootočil ke mně hlavu a oklepal se.
,,Zima, co?" přejel si jazykem po černém, kroužkovém piercingu ve rtu. Nechal si ho udělat asi před měsícem - akorát na začátku měl stříbrný. Tenhle dostal ode mě...
Přikývla jsem. ,,Ty jsi truhlík, příště se aspoň obleč." zaculil se.
,,Pokusim se." zasmála jsem se a objala si ramena pažemi.
,,Hele, co děláš navečer?" zeptal se.
,,Nejspíš nic." odpověděla jsem popravdě.
,,Nechceš jít ven? Třeba s čoklama?" usmál se. Se psama chodíme pravidelně. Pořád se mě ale ptá jako by jsme šli poprvé.
,,Tak jo..v kolik?"
,,No...v šest? V parku?" kouknul na hodinky.
,,Okej." kývnu.
,,Ještěže se mají rádi. Jinak by hrozilo, že mi Tedina sežere Tedíka." zasměju se. První měl psa Michal. Když jsem ho dostala já, nevěděla jsem, jak ho pojmenovat. Poradila jsem se s Michalem a schodli jsme se na Tedíkovi. A tak jsem to tak nechala. Tedina a Tedík. Tedina je zlatý retrívr a žije už šest let. Tedík Maltézáček, který se narodil před dvěma roky.
,,Třeba nás jenom nechtěj rozdělovat, ale v hloubi duše se nesnáší..." zírá na ně. Už zase vypadá jinak....smutně. A zranitelně.
,,Michale?" rozklepe se mi hlas, ,,nechtěl bys...mi něco říct?" Přijde mi, že dneska by mi opravdu něco CHTĚL říct. Jindy ne. Ale dneska....
Povzdechne si a dojde k nejbližší lavičce, kde se posadí, což udělám i já.,,Nevim, co myslíš." svěsil ramena, ,,ale možná všechno....což bych ti rozhodně vysvětlti měl."
Po krátké pauze začal: ,,Moje máma má leukémii. Přišli na to koncem prázdnin...je to..hrozný."
,,A proč jsi mi to neřek?" koukla jsem na jeho hnědé oči plné nekonečného žalu. Dostala jsem na sebe vztek - co jsem to za kamarádku, když ve mně nemá důvěru?
,,Mě to nenapadlo," zadrhle se mu hlas. Jak ho to mohlo NENAPADNOUT? Přeběhl mi mráz po zádech. Pod návalem emocí jsem ho objala. Tak pevně, že kdyby se teď chtěl vyprostit, neměl by šanci.
Nad námi se zničehonic prohnal silný vítr. Nepříjemně sudený vítr. Michala jsem se nepustila, spíš jsem se k němu naopak tiskla o něco víc. Vždycky jsem měla dojem, že nevím všechno...že ho něco trápí. Jenže...mě to pořád nepřijde jako VŠECHNO. Je tam...ještě něco.
Odtáhl se ode mě a chytil mě za ramena. ,,Terko," řekl, ,,slib mi, že, jestli budeš mít nějakej problém a budeš mi to chtít říct, tak mi to řekneš. Prosím." upřel na mě svůj pronikavý, temný pohled.
,,Slibuju." přivřela jsem oči a přitom mi zpod víček uniklo pár horkých slz.
Michal
Byl pátek. Čekal jsem na ní před školou, tak, jak jsem to dělával vždycky. Dnes jsem tu ale byl dřív - vlastně úplně první ze všech, takže jsem měl dost času na to, abych něco dělal. Vytáhl jsem tedy z batohu mobil se sluchátky, která jsem si nasadil a pustil do nich songy od skupiny Escape the fate.
Pořád jsem měl výčitky svědomí. Chtěla, abych jí řekl všechno. Nejdřív jsem to měl v úmyslu, ale když na mě koukala těma svýma velkýma, smaragdovýma očima, neměl jsem sílu. Zranil bych jí. Dávala by si to za vinu. Docela mě překvapilo, že na to ještě nepřišla. Je vnímavá a citlivá. Zná mě ze všech lidí nejlíp.
Už zase si přejíždím klíčem po holé paži. Krucinál...! Jsem úplně, totálně neschopný. Kdyby se tohle dozvěděla máma....máma. Dneska odpoledne půjdu k ní do nemocnice. Nechci zase vidět ty její ztrápené oči a slyšet její myšlenky. Hlavně slyšet její myšlenky. Proč zrovna já mám nemocnou mámu? Proč zrovna já musím denodenně poslouchat cizí neodbytné mysli a prohlížet si barvy jejich aur? Proč zrovna já mám tyhle hrozné 'nadpřirozené' schopnosti? Dřív jsem to nevěděl, ale pak to prostě přišlo - zničehonic. No, vlastně asi né jentak, zničehonic, že bych se vzbudil s tímhle. Ale omdlel jsem...a když jsem se probudil, byla celá škola v alarmu.
Někdo mě zezadu šťouchnul do zad. Terka. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nevnímal, jak se ke mně blíží. ,,Ahoj." posadila se vedle mě. Měla dobrou, veselou náladu. Taky jsem jí pozdravil. Snažil jsem se nebýt tak skleslý. Snažil jsem se nevypadat tak smutně. A rozhodně jsem nechtěl, aby se ptala na něco ohledně mé mámy. A hlavně jsem jí nechtěl zkazit náladu.
Koukla na mě a kousla se do rtu, černé vlasy jí splývaly po ramenou až pod prsa. Přál bych si tak moc, abych dokázal svoje 'síly' ovládat a nevnímat neodbytné myšlenky jiných, ale bohužel, teď to nešlo. Chudák, vypadá, jako kdyby celou noc nespal...jako kdyby ho trápilo ještě něco.. Chci mu věřit, že to je jen problém s jeho mámou. Jen...pff...jsem tak povrchní. Jak můžu říct JEN?Kdyby se tohle dělo někomu z mé rodiny, byla bych na dně. Jenže k tomu on nemá moc daleko....beztak je to všechno moje vina. Jsem hrozně neschopná. Myslela jsem, že mě bere za kamarádku. Ale kdyby mě tak bral, kdyby mi věřil...tak mi to s jeho mámou řekne už dřív.
Ta slova mě bodaly do srdce jako ostré meče, jedno za druhým. Ona si to dává za vinu...? Kéž bych jí tak mohl říct všechno....úplně všechno. Kéž bych jí mohl říct o mých schopnostech a o tom, že jsem vlastně blázen....
Rozklepala se.
Zpozoroval jsem, jak se jí rychle změnila nálada. Teď byla....starostlivá, smutná a měla strach. Položil jsem jí paži narameno. ,,Je mi jenom zima." řekla. Jenže to nebylo zimou - měla na sobě silnou, koženou bundu. Zarazilo mě, když mi padla kolem krku. Michale, kdybys věděl, jak tě miluju a jak mě trápí, že jsi smutný, pomyslela si. Teď, nebo nikdy. Prostě jsem jí musel říct alespoň jednu z mnoha věcí, které neví.
,,Miluju tě," zašeptal jsem, když jsem jí držel okolo krku.
,,Já tebe," vzdychla. V tu chvíli jsem měl sto chutí říct jí celou pravdu o mě, ale neudělal jsem to. A rozhodl jsem se, že na to nebudu spěchat.

Tereza
Zastavili jsme před starou, zrezivělou bránou kousek od lesa. Dřív bývala nejspíš červená, ale ten lak z ní se dávno oloupal a tak zůstala takhle. Za ní ležel už dávno zapomenutý, rozpadlý hřbitov. Lidi sem moc nechodili. Brána byla pootevřená a tak do ní Michal jen malinko strčil, aby se mohl protáhnout dovnítř. Vlezla jsem za ním. Vždycky mě hřbitovy a pohřebiště fascinovaly, zvlášť tenhle. Měla jsem cit pro nadpřirozeno a tajemno. A takový mi připadal i Michal. Tajemný, fascinující, nadpřirozený...
Ani jsem si neuvědomila, že moje ruka hledá tu jeho. Když jí našla, jeho ji dychtivě chytila a propletla naše prsty. Byl nezvykle napjatý, ale ne nepříjemný. Ještě jsem ho neviděla rozčileného tak, aby byl nepříjemný na mě.
,,Byl jsem za mámou v nemocnici....je to pořád horší..." řekl. Tiskla jsem se k němu, mám v plánu svést to na zimu, kdyby se třeba náhodou zeptal.
Neuměla jsem nikdy podpořovat slovy, přijdou mi...zbytečné. Místo toho jsem ho pevně objala.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LebenSphase LebenSphase | Web | 28. září 2011 v 20:58 | Reagovat

Tedin a Tedík tuhle povídku jsi měla na svém starém blogu že? :))

2 Bonnie Paranoid ♥ Bonnie Paranoid ♥ | 29. září 2011 v 7:10 | Reagovat

Jojo...;DD
Budu to dál dopisovat, mám toho hodně na papíru a na papír píšu dál.....:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama