Září 2011

!! x

30. září 2011 v 19:15 | Bonnie Paranoid
Víte, co mě nejvíc sere?
Nespravedlnost.
Jenom si to vemte. Někdo se narodí krásnej a namyšlenej, zlej, sobeckej....a stejně taková holka dostane kluka s tak krásnou duší.... chápete to? Jak může potom někdo mluvit o spravedlonsti? Nefér, viď. x/
A taky mě sere návštěvnost. Je jasný, že bude malá, když jsem tenhle blog založila před pár dnama, ale teď si připadám dost trapně, že tu vlastně píšu jenom tak do prázdna, protože mám jenom dvě EsBéčka.
Takovouhle dokonalózní hudbu já poslouchám....miluju tu písničku. ♥

3.ČÁST

28. září 2011 v 19:19 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
TEREZA
Já: Okej. Přijdeš ty k nám? :)
Michal: Přijdu...;)
: Tak dělééj...:)
Michal: Už jdu. ♥
Odhlásím se z facebooku a vypnu notebook. Kriticky pohlédnu do zrcadla. Fialové, úzké džíny, černé triko, vlasy jako vždycky, na obličeji světlý pudr a pod očima linky....to by šlo. Ještě tašku přes rameno, CONVERSE boty a vyrazím.
Venku už jde pár metrů ode mě Micahl. Jak mě spatří, roztáhne ruce a já mu padnu okolo krku. Líbne mi pusu na rty.
,,Zlato." chytne mě za ruku a proplete naše prsty. Jdeme po ulici, směrem k polím a lesu. Ano, k lesu. Dojdeme k němu Dojdeme k němu, vydáme se po asi metr široké, lesní cestě, lemované listnatými stromy a keři. Jen tak se tu procházíme, ruku v ruce. Zkoumavě si ho prohlížím, ale tak, aby to neviděl. No, opravdu vypadá jako emař. Tmavě hnědé vlasy, černá bunda, džíny s pyramidovým páskem, obepínající jeho...nohy. Dokonce nosí i patku přes oko a ve rtu má kroužkový piercing. Stačí přeláknout nehty na černo, podmalovat oči...a je z něj emař jak fík. Na škole se povídá, že je emo. Ale to se povídá i o mě.
Na jeho vlasy dopadne bílá, sněhová vločka. Nejdřív jich je jen pár, ale pak jakoby se roztrhla obloha. První sníh.
Koukne na mě, nejspíš myslí na to samé. Ani si neuvědomuju, že stojíme pořád na jednom místě, že nikam nejdeme. Chytne mě za ruku, skloní se ke mě a políbí mě. Chvíli se jenom tak "otrkáváme" a pak naše rty povolí a zapojí se i naše jazyky. Vždycky jsem si myslela, že piercing při líbání vadí, ale opak je pravdou.
Když mě už skoro zařínají bolet rty, spatřím nalevo od nás mého bráchu s Monikou...! Neskrývám údiv, ale od Míši se neodtáhnu. Ten tam také zabloudí pohledem. Jenže místo toho, aby nás obešli, mi Honza zaťuká na rameno: ,,Čau milencí.Co tu děláte?" ruku nechá klidně Monice okolo pasu.
,,Nevidíš?" usměje se na něj Michal.
,,Až moc dobře.." ujede bráchovi. Oba se usmějeme.
,,Co ještě chcete?" zeptám se.
,,Nic.." pokrčí rameny Monča, ale můj povedený bratříček ne a ne odejít. Tak prostě položím moje ruce na Michalova ramena a přitisknu se k němu. Hladí mě po zádech. Možná je to začne nudit, kdo ví. Jisté ale je, že vidět je, jak odchází, je bezva pocit.
MICHAL
Z naší společné procházky jsem šel k tetě pro věci a pak domů. Nijak moc mě neláká představa promarněného odpoledne u ní v bytě.
,,Nemáš klíče?" otevře mi dveře babička, poté, co jsem víc jak minutu usilovně zvonil.
,,Ne." pokrčím rameny. ,,Ahoj babi." Obejmu jí okolo krku. Moc dobře si uvědomuju, co pro mě v mém životě znamená. Tátu jsem v životě nepoznal, máma je nemocná...bože, snad se brzo uzdraví. Sice mám ještě tetu, ale pochybuju, že by mě chtěla mít doma pořád. Stačí jí, když tam přespávám....někdy. Jsem tam poslední dobou čím dál tím víc.,,Přišel jsem jenom na skok." zouvám si boty. ,,Pojedu za mámou."
,,Dobře, Míšo, jak myslíš." Projdu kuchyní a obývákem až k mému pokoji. Přivítá mě plakát přilepený nad mým stolem. Hodím k němu tašku, ze kterého vytáhnu mobil, peněženku, Ipod a přendám je do menšího batohu.
V autobuse moje obrana proti dotěrným, barvami hýřícím aurám a myšlenkám totálně pohoří. Dělá se mi z toho špatně od žaludku, motá se mi hlava, prostě se cítím úplně na nic. Hlavu opřu o studené okno. Pěkně chladí do tváří, odlepím se od něj až když s úlevou vstanu, protože KONEČNĚ dojedeme k nemocnici. Vystoupím a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Stojím před velikánskou budovou, do které se mi ani za mák nechce. Chodím sem nerad. Máma tu je jenom někdy. Když jde na vyšetření, chemoterapii a podobně.
Statečně projdu parkem, vyběhnu po šesti schodech ke vchodovým dveřím. Otevřu je. Do nosu mě praští nemocniční pach infekce a já se, proti vlastní vůli, zapotácím. Vystoupám váhavě po schodech nahoru do třetího patra, přičemž se snažím nevnímat místní atmosféru. Snažím, ale marně. Jdu tichou chodbou, moje kroky jsou tak hlasité..... Před dveřmi jejího pokoje se párkrát zhluboka nadechnu, jenom do nich strčím protože jsou pootevřené. Leží na posteli, když mě spatří, vlídně se usměje. ,,Ahoj."
,,Ahoj." Taky se snažím usmát. Opatrně se posadím na kraj postele. Vypadá hrozně vyčerpaně. I přestože mě každý dotek s jiným člověkem hrozně moc vyčerpá, zvlášť s ní, strašně unaví, protože se na mě přenesou její pocity ještě hlouběji, pohladím jí po ruce. Najednou jsem plný beznaděje, prázdnoty, smutku...
,,Tak co, jak to jde?" zeptá se.
,,Jo...v pohodě." prohodím. Jasně, že NEJSEM v pohodě. Zvedne hlavu, ze které už vypadaly všechny vlasy. Dlouhou dobu jsme vybírali paruku, která by jí sedla. Nakonec v její skříni leží podobná jejím dřívějším, krásným, hnědým vlasům, které si barvila na ohnivě červenou.
,,Zejtra pojedu domu." řekne. Přikývnu. ,,Máš dost peněz?"
,,Mám." odpovím pravdivě.
,,To je dobře."
Dotknu se její tváře. Je ospalá a unavená. Povzbudivě se na ní usměju. :,,Spi. Potřebuješ to."
Takže....tohleto jsou dvě části, který mám uložený v počítači. Dneska začnu opisovat něco, co mám na papíře..prostě pokračování. Je toho sice strašně moc a dneska to rozhodně všechno neopíšu, ale aspoň něco. ;)
:) A omlouvám se za chyby, jsem jenom člověk. :D
Bonnie Paranoid

2. část

28. září 2011 v 19:19 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
Michal
Obejmutí pro mě bylo tisíckrát větším podpořením, než litování a omílání událostí. Rozuměli jsme si beze slov, což byla částečně vina i mého daru, ale věřím, že by to tak bylo i bez něj.
Obejmu jí taky - položím ruce na její záda a -...neubráním se bolestnému zasténání. Do hlavy se mi hrnou další myšlenky, zatímco se odtahuje - její: Panebože, co to bylo? pomyslí si,napadá mě jenom jediný...jestli tohle je pravda...nepanikař, nepanikař. Třeba má jenom odřený ruce, kdo ví.
Chytne mě nejdřív za levou ruku, uchopí můj rukáv a pomalu ho vytáhne nahoru. Zamrká nevěřícně očima a pak je zavře. To snad ne! Pořád se mi dere do hlavy její mysl. Němě na ní zírám, neschopen jediného slova. Panebože, on se...řeže! Pořád drží mojí ruku mezi náma dvěma. Odhodlám se porušit ticho: ,,Terko...." řeknu, ale nevím, co dál.
,,Já, já.....já tě chápu, Míšo," marně si stírá rukávem slzy z očí, protože jí tečou po tvářích. A není sama. Nevím, jestli mám říct: ,,Nebreč," nebo , ,,vybreč se, uleví se ti", ale nakonec neřeknu ani jedno. Porozumíme si i beze slov....
Shrne mi rukáv zase dolů, pustí moji levou paži a místo toho mě chytne za pravou ruku a pevně ji stiskne. Jdeme okolo mnoka rozpadlých náhrobků, až dojdeme úplně na konec, k márnici. Staré, rozpadlé márnici. V okolí panuje pověst, že to straší duch mladé dívky, kterou choval dříve jeden sedlák jako služku. Přivázal jí ke stromu kousek odtud, do lesa, a tam jí nechal umřít hlady a žízní - nikdo na ní nepřišel, ikdyž zoufale volala o pomoc. Bylo to v noci a k ránu už jí došly síly.
Brrr...i přesto, že mě to děsí, prolezeme spolu dírou ve ztrouchnivělých dveřích dovnitř. Páchne to tu starým dřevem a...
ne, to není možné, jenom si něco namlouvám, tady přece tělo mrtvého neleželo víc jak dvacet let...!
,,Jsme blázní, že sem lezem, viď?" otočí se na mě a těká svýma smaragdovýma očima po místnosti.
,,No to jsme....už vidim ten titulek v novinách: dva blázniví teenageři vlezli ze zvědavosti do márnice, která se na ně sesypala pod nátlakem jejího stáři," snažím se zasmát.
,,Myslíš?" rozhlíží se.
,,Co?" vykulím nechápavě oči.
,,Jestli by to mohlo spadnout?"
,,Pochybuju...." pokrčím rameny. Prochází se po místnosti až narazí na dlaždičku popraskanou rovnoměrně do kříže. Zaujme mě to a mou strnulou polohu u dveří vyměním za prozkoumávání toho podivně vypadajícího čtverce. Pak vytáhnu dlouhou jehlu, kterou nosím pořád u sebe (doprčic, proč jí musí vidět?!) a snažím se s ní vyndat alespoň jeden střep dlaždičky ven. Na první pokus se to nepodaří, ale podruhé už ano. Když je venku jedna, snadno se vytáhne i zbytek. Pod nimi bylo slaboučké, ocelové lanko. Poodstoupil jsem o trochu dál, chytl za něj a snažil se ho vytáhnout, jenže místo toho se od země odlepil celý kus podlahy. ,,Jééé..." koukne se Terka dolů.
,,Tunel?" svraštím obočí. Zafackoval bych si za to.
,,No, spíš nějaká...chodba, nebo tak něco," zasměje se. Dokonce zjistím, že už mě dlouho neotravovaly tak hlasitě ničí myšlenky.
,,Baterku s sebou asi nemáš, co?" zeptám se. Zavrtí hlavou.
,,Tak až sem příště pudem, tak je vezmeme a kouknem tam, ne?" mrknu na ní a jí se šťastně rozzáří oči.
Tereza
Uklidil dlaždičku zpátky na její místo. Vylezeme ven. Už je tma, což je zrovna tady dost nepříjemné. Jdeme vedle sebe mlčky, ruku v ruce. Obejdeme největší hrob, který byl vybudován na počest mužů padlých v 2. světové válce. Brána se s hlasitým zavrzáním pohne, když se do ní oba opřeme. ,,Zdá se mi to, nebo...byla zavřená?" poruší Michal dlouhé ticho až na mostě přes řeku.
,,No jo, ale my jí přece otevřeli, když jsme tam šli..." zděsím se, ,,a zavřít dá dost práce na to, aby to bylo větrem."
,,Chmmmm......tak tam někdo byl," uvažuje.
,,Možná," připustím, ,,jdeš dneska k tetě?"
,,Jojo," zabočíme do naší ulice. Já tu bydlím (stejně jako Michalova teta). Hodně u ní přespáv. Dojdeme k našemu domu. Nahmatám v kapse klíče a odemknu vrátka u plotu, která pod mým nátlakem hlasitě zasténají. ,,Jdeš dál?" otočím se na něj, ,,je tam jenom brácha...a děda." Táta přijíždí v jedenáct a máma s námi nežije, našla si mladšího a udělala si s ním další dvě děti.
,,Honza?" zeptá se.
,,Né, Bohouš," oaba se rozesmějeme, ,,tak pojď..." Chytnu ho za ruku a vedu ho za sebou. Když se za námi zavřou dveře, skopneme z nohou boty, já fialové converse all star, on černé.
,,Honzo?" zakřičím. Brácha zareaguje okamžitě - zjeví se ve dveřích kuchyně.
,,Ahoj," vyzdvihne levé obočí. Oba ho pozdravíme.
,,Nemáš hlad?" kouknu na Michala vedle mě.
,,Ani ne, ale dík," usměje se.
,,Žízeň?" zeptám se, ale zavrtí hlavou, ,,tak..jdem nahoru?" Kývne.
,,Nebudu vás rušit," usměje se Honza a obrátí se k odchodu.
,,Nejdem dělat nic nelegálního," ujistím ho, ,,jestli chceš mít jistotu, tak pojď s náma."
,,Ani ne, potřebuju ještě něco dodělat...." řekne a když na něj tázavě kouknu, dodá: ,,Na notebooku."
Po schodech dojdeme až do druhého patra, pak zahneme doleva a tam pak do mého pokoje. Posadíme se na zem vedle sebe na velké, černo-bílé, kostkované polštáře.
Michal
Sedím u ní v pokoji na zemi. Má to tu pěkné. Naposledy jsem tady byl za Honzou, ale za ní už taky párkrát.
Vezme mou ruku do své. ,,Ej...nechci ti do toho kecat, ale...neni ti...tak trošku....teplo?" koukne na mou mikinu, kterou jsem měl ještě před chvílí na sobě v mrazu a bylo mi akorát, ani horko, ani zima. Byl jsem zvyklý pořád nosit dlouhé rukávy, abych zakryl jizvy, ale teď není před kým.
Usměju se a sundám jí, takže tu sedím jenom v černém tričku s krátkým rukávem. Zvláštní pocit. Nemuset skrývat své slabiny. Věřit někomu. Milovat někoho.
Je těžké jí pozorovat, jak se sebou bojuje, aby mi nekoukala na ruce a přitom nenakouknout k ní do hlavy, ale zvládnu to. Musím. Pak s tím přestane a prostě zvedne mou levou ruku, která je horší, protože jsem pravák. Jemně přejíždí ukazováčkem po tom nejhlubším řezanci. Kupodivu to není nepříjemné, spíš naopak. Sjede o trošku níž až k zápěstí. Tam zůstane.
Najednou toho strašně moc lituju. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Terce. Ona je jediná, kdo to (kromě mě) ví. Záleží jí na mě. A mě na ní.
Najednou se rozrazí dveře a v nich stojí Honza: ,,Přišel jsem se nečekaně přesvědčit," culí se. Terka pustí mou ruku a já se prostě jenom snažím, aby nebyla vidět.
,,Přesvědčil ses?" zeptá se.
,,Jo, přesvědčil. Jenom...můžu si půjčit tvuj noťas? Podělal se mi program na fotky."
,,Můžeš," řekne Terka. Honza ho popadne a téměř okamžitě zmizí.
Kouknu na ní. Naučil jsem se své síly alespoň částečně ovládat, ale přesto poznám z jejích očí, že není zrovna nejveselejší.
Tereza
Pohladí mě po zádech a přitáhne o trošku blíž. Položím svou hlavu na jeho břicho. Hladí mě ve vlasech, což mě donutí vzpomenout na si na mámu, která to také dělávala. Dřív.
Zase se rozletí dveře. ,,Ty nás snad doopravdy kontroluješ...!" ujede mi, ale k mému údivu v nich nestojí brácha, ale děda. Nezvednu se, zůstanu tak, jak jsem a Michal taky.
,,Děti, nechcete si se mnou dát koláčky? Měl jsem dneska míň objednávek, tak jsem jich udělal o pekáč navíc...." culí se na nás. Děda peče koláče a jiné sladké pečivo na objednávku. Na to, ře je mu 56 je nezvykle čiperný. Je v indvalidním důchodu.Byl na operaci plotýnek. ,,Honzík nemůže, pracuje na počítači."
,,Pojď, uděláme mu radost," zašeptám Michalovi.
,,Moc rádi, že jo, Terko?" usměje se.
Večer s dědou uběhne jako voda, dobře se bavíme, Michal se s ním dá do řeči o jejich motorkách (děda kupodivu překousne i to, že je Míšovi teprve 15 a že nemá řidičák a přesto jezdí). V půl jedenácté se Michal i přes naše protesty zvedne k odchodu. ,,Tak snad zas někdy příště," usměje se na dědu, ,,nasledanou."
,,Ahoj," zasedne do svého koupacího křesla.
,,Já jdu odemknout Michalovi ," zvednu se, Michal na mě čeká u dveří. Otevřu je, nazujeme si boty a vyjdeme ven z našeho domu. Před vrátky mě chytne okolo pasu a já jeho pak okolo ramen. Natáhnu se k němu, on se skloní a políbí mě. ,,Děkuju," zašeptám, ,,jsi strašně moc hodnej."
,,Za málo. Náhodou, s tvym dědou je docela švanda," usměje se, ,,a teď pšššt. Čeká na tebe za záclonou." Ještě jednou mě políbí, pohladí po rukou a pak pustí. ,,Pa, lásko."
,,Pa," usměju se a zůstanu stát na místě, dokud nezmizí ve tmě. Zabouchnu za sebou vrátka, domovní dveře a i ty od dědy pokoje. Sedí v houpacím křesle, u pusy fajfku.
,,Děkuju dědo," zopakuju to, co jsem řikala ještě před chvílí Michalovi.
,,Neni za co, Terezko. Tohohle kluka se drž. Pěkně se s nim povídá a má tě doopravdy rád."
,,Jak to poznáš?" zeptám se.
,,Myslíš, že jsem slepej?" zasměje se, ,,kdybys viděla, jak se na tebe dívá, když se nekoukáš. A myslíš, že jsem vás tam nahoře a..venku neviděl?"
,,Dostaneš za uši," tvářím se naoko naštvaně, ,,Já vim. A já ho mám taky strašně moc ráda. Yl to vždycky muj nejlepší kámoš...." řeknu. Povídání s dědou působí vždycky jako léšivá náplast, urovnám si to v hlavě.
,,Asi půjdu spát. Vstávala jsem brzo ráno..." popojdu k jeho křeslu, pohladím ho po ruce a obrátm se směrem ke dveřím.
,,Dobrou noc Terezko, dobrou noc."

MICHAL
Když usednu na postel v tetině pokoji pro hosty, ve kterém ale už nespal alespoň rok nikdo jiný než já, pořád cítím Terky vůni. Možná, že se mi to zdá, ale prostě....cítím jí.
Po sprše se převléknu do delšího trika, ve kterém spím. Lehnu si na postel. Z ulice na mě dopadá paprsek světla pouliční lampy. Zkoumavě před sebe natáhnu obě ruce. Opravdu to vypadá hrozně. Musím s tím přestat....kvůli ní. Dneska jsem se jich nedotkl ničím ostrým, kromě toho zatraceného klíče ráno.
Po zdlouhavém přemýšlení, přemítání a překonávání usnu, ale ne nadlouho. Zdá se mi sen. V něm běžím dlouhou chodbou, která nemá konec, ani začátek. Prostě běžím po bílé podlaze, pod bílým stropem, mezi bílými stěnami.....Chodba, které byla ze začátku dost velká na zo, abych se do ní akorát vešel, se začne zužovat. Mačká mě a já se scvrkávám s ní. Celý propocený se probudím. Zamžourám očima do tmy a abych zase usnul, musím si nandat na uši sluchátka.
Probudím se šasně ráno, asi v pět hodin. Naštve mě to. Každá minuta bez ní je pro mě téměř zbytečná a teď jí rozhodně nebudu budit, zvlášť ne kvůli mě.
Skopnu ze sebe deku a ospale se došourám k oknu. Pohlédnu z okna, kde nevidím nic, kromě černé prázdnoty. Půjdu se projít.


1.část

28. září 2011 v 19:18 | Bonnie Paranoid |  Na pokračování....
Tereza
,,Když on je tak....krásnej," míchala jsem kakao v hrnečku od granka. Moje kamarádka Monika se usmála.
,,A ty ještě víc, tak co to hrotíš?" řekla a usrkla trošku ze svého hrnku.
,,No, ještě kdyby...já jsem oproti němu totální nula!" pokřivým svůj věčný úsměv, když vduchu srovnávám sebe s Michalem. On má tmavě hnědé vlasy, já černé. Jeho jsou rozcuchané a padají do očí a moje jsou sčesané na patku, nahoře natupírované a dole dorovna vyžehlené. Jeho úsměv, obličej, postava, povaha....to se nedá s nikým srovnávat. Zvlášť ne se mnou.
,,Nemel kraviny, brouku," mrkla na mě, ,,ty víš, že to tak není. Měla bys ho vidět, jak na tebe pořád zírá, když se nekoukáš."
,,Ale je. A....co když ho tim pak ztratim jako kamaráda?" vzdychla jsem. Pravda je taková, že si nedovedu představit můj život bez něj.
,,S tebou je to těžký," zasmála se a položila svůj hrnek na můj noční stolek.
,,Tak panstvo, dáme si to ještě jednou, jasný? A trošku života do toho dejte, jste jak leklý ryby!" tleskala rukama naše třídní učitelka, která stála u zdi veliké haly na cvičení.
,,Když my chceme jinak do dvojic!" ozvalo se zezadu. Byla to Moika, jak jinak. Pak se k ní přidali i další lidi.
,,Tak se nějak rozdělte, no...a kdyžtak kluk s holkou, jo?" pročísla si rukou svou rudou kštici. Okolo mě začali procházet holky i kluci. Pak jsem zahlédla Michala, jak se šourá směrem ke mně. Zastavil se tak třicet centimetrů ode mě a usmál se. Taky jsem se usmála a pak už nějak nevyzbyl čas na otázku typu jdem spolu?, protože nás už učitelka táhla úplně dopředu.
,,Tady to bude nejlepší. Jste oba takový výrazný, tak budete vepředu." rozhodla.
,,No, já bych řekla, že-" nedokončila jsem větu, protože mi zase skočila do řečí.
,,Žádný výmluvy, budete tady." otočila se a odešla urovnávat další dvojice.
,,Rozkaz kapitáne..." zamumlala jsem. Michalovi se vytvarovaly rty do zřetelného úsměvu. Po deseti minutách jsme už byli postaveni v rovných, úhledných řadách.
,,Do plesu máme sice tři měsíce, ale musíme si to zkoušet minimálně jednou za tejden, děcka," popšla třídní ke CD přehrávači a pustila hudbu. Ten remix jsem dělala já s Monikou, Michalem a pár lidmi ze třídy. Musím říct, že se nám povedl.
Po hodině jsme se všichni odklidili ven ze školy, protože to byla naštěstí poslední hodina. Dopadlo to tak, že jsem měla namířeno na náměstí, s Michalem po boku. Kluci se s ním moc nebavili - on byl vždycky jiný, takový...citlivější. A hezčí, to se mu musí nechat. Vlasy měl sestříhané tak, že vypadal vlastně jako emař.
Už byla docela zima, konec listopadu. Vduchu jdrm di nadávala, že jsem si ráno oblékla jenom delší mikinu. Povytáhla jsem rukávy a o trošku víc se do ní zachumlala. Pootočil ke mně hlavu a oklepal se.
,,Zima, co?" přejel si jazykem po černém, kroužkovém piercingu ve rtu. Nechal si ho udělat asi před měsícem - akorát na začátku měl stříbrný. Tenhle dostal ode mě...
Přikývla jsem. ,,Ty jsi truhlík, příště se aspoň obleč." zaculil se.
,,Pokusim se." zasmála jsem se a objala si ramena pažemi.
,,Hele, co děláš navečer?" zeptal se.
,,Nejspíš nic." odpověděla jsem popravdě.
,,Nechceš jít ven? Třeba s čoklama?" usmál se. Se psama chodíme pravidelně. Pořád se mě ale ptá jako by jsme šli poprvé.
,,Tak jo..v kolik?"
,,No...v šest? V parku?" kouknul na hodinky.
,,Okej." kývnu.
,,Ještěže se mají rádi. Jinak by hrozilo, že mi Tedina sežere Tedíka." zasměju se. První měl psa Michal. Když jsem ho dostala já, nevěděla jsem, jak ho pojmenovat. Poradila jsem se s Michalem a schodli jsme se na Tedíkovi. A tak jsem to tak nechala. Tedina a Tedík. Tedina je zlatý retrívr a žije už šest let. Tedík Maltézáček, který se narodil před dvěma roky.
,,Třeba nás jenom nechtěj rozdělovat, ale v hloubi duše se nesnáší..." zírá na ně. Už zase vypadá jinak....smutně. A zranitelně.
,,Michale?" rozklepe se mi hlas, ,,nechtěl bys...mi něco říct?" Přijde mi, že dneska by mi opravdu něco CHTĚL říct. Jindy ne. Ale dneska....
Povzdechne si a dojde k nejbližší lavičce, kde se posadí, což udělám i já.,,Nevim, co myslíš." svěsil ramena, ,,ale možná všechno....což bych ti rozhodně vysvětlti měl."
Po krátké pauze začal: ,,Moje máma má leukémii. Přišli na to koncem prázdnin...je to..hrozný."
,,A proč jsi mi to neřek?" koukla jsem na jeho hnědé oči plné nekonečného žalu. Dostala jsem na sebe vztek - co jsem to za kamarádku, když ve mně nemá důvěru?
,,Mě to nenapadlo," zadrhle se mu hlas. Jak ho to mohlo NENAPADNOUT? Přeběhl mi mráz po zádech. Pod návalem emocí jsem ho objala. Tak pevně, že kdyby se teď chtěl vyprostit, neměl by šanci.
Nad námi se zničehonic prohnal silný vítr. Nepříjemně sudený vítr. Michala jsem se nepustila, spíš jsem se k němu naopak tiskla o něco víc. Vždycky jsem měla dojem, že nevím všechno...že ho něco trápí. Jenže...mě to pořád nepřijde jako VŠECHNO. Je tam...ještě něco.
Odtáhl se ode mě a chytil mě za ramena. ,,Terko," řekl, ,,slib mi, že, jestli budeš mít nějakej problém a budeš mi to chtít říct, tak mi to řekneš. Prosím." upřel na mě svůj pronikavý, temný pohled.
,,Slibuju." přivřela jsem oči a přitom mi zpod víček uniklo pár horkých slz.
Michal
Byl pátek. Čekal jsem na ní před školou, tak, jak jsem to dělával vždycky. Dnes jsem tu ale byl dřív - vlastně úplně první ze všech, takže jsem měl dost času na to, abych něco dělal. Vytáhl jsem tedy z batohu mobil se sluchátky, která jsem si nasadil a pustil do nich songy od skupiny Escape the fate.
Pořád jsem měl výčitky svědomí. Chtěla, abych jí řekl všechno. Nejdřív jsem to měl v úmyslu, ale když na mě koukala těma svýma velkýma, smaragdovýma očima, neměl jsem sílu. Zranil bych jí. Dávala by si to za vinu. Docela mě překvapilo, že na to ještě nepřišla. Je vnímavá a citlivá. Zná mě ze všech lidí nejlíp.
Už zase si přejíždím klíčem po holé paži. Krucinál...! Jsem úplně, totálně neschopný. Kdyby se tohle dozvěděla máma....máma. Dneska odpoledne půjdu k ní do nemocnice. Nechci zase vidět ty její ztrápené oči a slyšet její myšlenky. Hlavně slyšet její myšlenky. Proč zrovna já mám nemocnou mámu? Proč zrovna já musím denodenně poslouchat cizí neodbytné mysli a prohlížet si barvy jejich aur? Proč zrovna já mám tyhle hrozné 'nadpřirozené' schopnosti? Dřív jsem to nevěděl, ale pak to prostě přišlo - zničehonic. No, vlastně asi né jentak, zničehonic, že bych se vzbudil s tímhle. Ale omdlel jsem...a když jsem se probudil, byla celá škola v alarmu.
Někdo mě zezadu šťouchnul do zad. Terka. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nevnímal, jak se ke mně blíží. ,,Ahoj." posadila se vedle mě. Měla dobrou, veselou náladu. Taky jsem jí pozdravil. Snažil jsem se nebýt tak skleslý. Snažil jsem se nevypadat tak smutně. A rozhodně jsem nechtěl, aby se ptala na něco ohledně mé mámy. A hlavně jsem jí nechtěl zkazit náladu.
Koukla na mě a kousla se do rtu, černé vlasy jí splývaly po ramenou až pod prsa. Přál bych si tak moc, abych dokázal svoje 'síly' ovládat a nevnímat neodbytné myšlenky jiných, ale bohužel, teď to nešlo. Chudák, vypadá, jako kdyby celou noc nespal...jako kdyby ho trápilo ještě něco.. Chci mu věřit, že to je jen problém s jeho mámou. Jen...pff...jsem tak povrchní. Jak můžu říct JEN?Kdyby se tohle dělo někomu z mé rodiny, byla bych na dně. Jenže k tomu on nemá moc daleko....beztak je to všechno moje vina. Jsem hrozně neschopná. Myslela jsem, že mě bere za kamarádku. Ale kdyby mě tak bral, kdyby mi věřil...tak mi to s jeho mámou řekne už dřív.
Ta slova mě bodaly do srdce jako ostré meče, jedno za druhým. Ona si to dává za vinu...? Kéž bych jí tak mohl říct všechno....úplně všechno. Kéž bych jí mohl říct o mých schopnostech a o tom, že jsem vlastně blázen....
Rozklepala se.
Zpozoroval jsem, jak se jí rychle změnila nálada. Teď byla....starostlivá, smutná a měla strach. Položil jsem jí paži narameno. ,,Je mi jenom zima." řekla. Jenže to nebylo zimou - měla na sobě silnou, koženou bundu. Zarazilo mě, když mi padla kolem krku. Michale, kdybys věděl, jak tě miluju a jak mě trápí, že jsi smutný, pomyslela si. Teď, nebo nikdy. Prostě jsem jí musel říct alespoň jednu z mnoha věcí, které neví.
,,Miluju tě," zašeptal jsem, když jsem jí držel okolo krku.
,,Já tebe," vzdychla. V tu chvíli jsem měl sto chutí říct jí celou pravdu o mě, ale neudělal jsem to. A rozhodl jsem se, že na to nebudu spěchat.

Tereza
Zastavili jsme před starou, zrezivělou bránou kousek od lesa. Dřív bývala nejspíš červená, ale ten lak z ní se dávno oloupal a tak zůstala takhle. Za ní ležel už dávno zapomenutý, rozpadlý hřbitov. Lidi sem moc nechodili. Brána byla pootevřená a tak do ní Michal jen malinko strčil, aby se mohl protáhnout dovnítř. Vlezla jsem za ním. Vždycky mě hřbitovy a pohřebiště fascinovaly, zvlášť tenhle. Měla jsem cit pro nadpřirozeno a tajemno. A takový mi připadal i Michal. Tajemný, fascinující, nadpřirozený...
Ani jsem si neuvědomila, že moje ruka hledá tu jeho. Když jí našla, jeho ji dychtivě chytila a propletla naše prsty. Byl nezvykle napjatý, ale ne nepříjemný. Ještě jsem ho neviděla rozčileného tak, aby byl nepříjemný na mě.
,,Byl jsem za mámou v nemocnici....je to pořád horší..." řekl. Tiskla jsem se k němu, mám v plánu svést to na zimu, kdyby se třeba náhodou zeptal.
Neuměla jsem nikdy podpořovat slovy, přijdou mi...zbytečné. Místo toho jsem ho pevně objala.



Bonnie Paranoid....?

25. září 2011 v 20:44 | Bonnie Paranoid
Kdo je Bonnie Paranoid? No dobře, jsem to já, samozřejmě. Ale kdo jsem já? Na to jsem si kladla otázku hoodně, hodně dlouho. A odpověd ještě pořád není jasná.
Bonnie paranoid je holka, která se ráda vyjadřuje na papír. Píše povídky, knížku, básničky...a hlavně texty k písničkám. Zpívá, hraje na kytaru a na elektrickou kytaru, na piáno... Jednou by se chtěla naučit na bicí. Má ráda módu a její módní kousky jsou někdy dost odvázané, ikdyž se drží na uzdě a nevytáhne z šatníku třeba kravatu po dědovi. Ikdyž, mohla by. Teď se to přece nosí, ne? Ikdyž, ta dědy...xD
Na tomhle blogu si budu psát deník, zveřejňovat svoje psaní a dávat sem všechno možný, co mě zaujalo.
A...EsBéčka beru. ;)